Článek
Ještě před měsícem byl můj život skoro dokonalý. Konec července, slunce, naše tradiční dovolená na chatě u Orlické přehrady s rodinou mého přítele Davida. Náš dvouletý syn Martínek se smál a já jsem se cítila šťastná. Pak se ale všechno během jediné vteřiny změnilo v tu nejhorší noční můru.
David miloval vodu a rychlost. Toho dne si vyjel na motorovém člunu. Sledovala jsem ho ze břehu, když se to stalo. Nevím přesně jak, byl to jen zlomek sekundy, nepřirozený pohyb a pak děsivé ticho. V tu chvíli jsem si upřímně myslela, že je konec, že už ho nikdy neuvidím živého.
Díky bohu je tady. Už skoro měsíc leží v nemocnici. Dělá pokroky, ale lékaři jsou opatrní. Cesta zpátky bude dlouhá a je možné, že si ponese trvalé následky. Místo toho, abychom jako rodina drželi při sobě, rozpoutalo se peklo, v jehož středu jsem se ocitla já.
Davidovi rodiče, Dana a Vlastimil, mě od prvního dne viní z nehody. Jeho matka mi neustále opakuje, že jsem ho měla zastavit, že jsem ho neměla nechat jet. Její tichá nenávist se brzy změnila v otevřenou agresi.
Před týdnem, když jsme byli u nich na statku na samotě, kde není ani mobilní signál, mě poslala pro něco do auta. Jakmile jsem vyšla ven, zamkla za mnou dveře. Slyšela jsem, jak uvnitř pláče náš Martínek, a bušila jsem na dveře jako smyslů zbavená. Byla jsem v pasti, odříznutá od světa, a moje dítě bylo s ní.
Když se konečně rozhodla mě pustit dovnitř, vlepila mi facku. Nebylo to poprvé. „Nikdy jsem tě neměla ráda,“ zasyčela. „Jsi jen líná holka, co sedí doma na zadku a nechá se živit.“
Od té doby je to ještě horší. Pomlouvá mě před přáteli i sousedy, přímo přede mnou. Dělá ze mě vyvrhele. Chodím po jejich domě jako duch a snažím se být neviditelná, ale její nenávist mě vždycky najde.
To nejhorší ale přišlo včera. S ledovým klidem mi oznámila, že až bude po všem, zařídí si plnou péči o Martína. „David z toho vyvázne jako mrzák,“ řekla. „O kluka se nepostaráš. Postarám se, aby mi ho svěřili do péče.“
Zalapala jsem po dechu. Hrozí mi sociálkou. Chce mi vzít to jediné, co mi dává sílu tohle všechno přežít.
Chtěla bych o tom všem říct Davidovi, křičet do světa, co se děje. Ale on by to teď nepochopil. Potřebuje klid, aby se uzdravil. A já se cítím tak neuvěřitelně sama a bezmocná. Jsem unavená z boje, který den co den svádím nejen se strachem o Davida, ale i s jeho vlastní matkou. Nevím, co mám dělat.
Prožíváte i vy těžké chvíle a máte pocit, že jste na všechno sami? Někdy pomůže svůj příběh sdílet. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě vaše zkušenost dodá sílu někomu dalšímu.
