Článek
S Tomášem jsme se poznali přes společné známé. Věděla jsem, že je vdovec se dvěma malými dětmi, a upřímně, trochu mě to děsilo. Ale ten jeho klidný úsměv a oči, ve kterých se zračila obrovská hloubka a taky trochu smutku, mě naprosto odzbrojily.
Začali jsme se vídat. Opatrně, pomalu. Bylo to jiné než všechny mé předchozí vztahy. Žádné divoké večírky, ale spíš procházky v parku s jeho dětmi, Aničkou a Péťou, nebo společné večeře u něj doma, když konečně usnuly. Zamilovávala jsem se rychle a tvrdě.
A pak se to stalo. Jednou večer, když jsme leželi u něj v obýváku, schoulení pod dekou a koukali na nějaký starý film, prostě mi to uklouzlo. Otočila jsem se k němu a zašeptala: „Miluji tě.“
V tu chvíli se zastavil čas. Tomáš ztuhl. Neřekl nic. Jen se na mě díval tím svým hlubokým pohledem, ale tentokrát v něm byla panika. Ticho v místnosti bylo tak ohlušující, že jsem měla pocit, že mi prasknou bubínky. Zbytek večera byl trapný a já odjela domů s pocitem, že jsem všechno zničila.
Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely katastrofické scénáře. „Jsi hloupá, Kláro! Po pár týdnech! Chlapovi, co si prošel peklem a ztratil ženu! Určitě jsi ho vyděsila.“ Byla jsem si jistá, že už se neozve.
Ráno mi ale pípla esemeska: „Dobré ráno, sluníčko. Doufám, že jsi dojela v pořádku.“ Bylo to málo, ale byla to jiskřička naděje. To ticho večer předtím mě ale stále pronásledovalo.
Nepromluvili jsme o tom. Dělali jsme, jako by se nic nestalo. Ale já jsem si všímala změn. Drobných, ale o to významnějších.
Když jsem jednou ráno odjížděla od něj do práce, zavolal na mě z okna. „Kláro, počkej! Zapomněla sis kartáček.“ A pak se usmál. „Víš co, nech si ho tady. Koupil jsem ti v Albertu nový, a taky ten tvůj sprcháč od Dermacolu, ať to nemusíš pořád vozit.“
Možná to zní jako maličkost, ale pro mě to bylo obrovské gesto. V jeho koupelně, vedle jeho věcí, teď stály ty moje. Jako bych tam patřila.
O pár dní později jsme seděli v kuchyni a Tomáš plánoval jídelníček na další týden. „Takže Anička chce v úterý palačinky a Péťa si vydupal smažák. Co bys chtěla ty, Kláry? Vyber si jeden den.“ Podíval se na mě a já měla pocit, že nejsem jen host. Stávala jsem se součástí jejich rodinného rituálu.
Největší šok ale přišel v sobotu. Otevřel skříň ve své ložnici a ukázal na hromádku prázdných ramínek a jednu volnou polici. „Uvolnil jsem ti tu trochu místa, ať si tu můžeš nechat pár věcí a nemusíš spát v mém starém tričku.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. On mi dával prostor. Nejen ve svém bytě, ale i ve svém životě.
Jednou večer, když jsem uspávala Aničku a četla jí pohádku, zeptala se mě tím svým bezelstným hláskem: „Tati, bude s námi paní učitelka Klára bydlet navždycky?“ Tomáš, který stál ve dveřích, se jen potutelně usmál a odpověděl: „Ještě ne, myško.“ To slůvko „ještě“ ve mně rozeznělo všechny zvony naděje.
Mluvili jsme o všem možném, ale na ta tři slova už nikdy nepřišla řeč. Až jednou, když jsme si povídali dlouho do noci, se mi svěřil. Přiznal, že si po smrti své ženy myslel, že už nikdy nebude schopný se zamilovat. Že jeho srdce navždy zkamenělo. „Ale teď vím, že to není pravda,“ dodal a díval se mi přitom zpříma do očí. Nepotřebovala jsem slyšet víc.
Vrcholem všeho byl minulý víkend. Tomáš domluvil hlídání u prarodičů a vzal mě na wellness víkend do Poděbrad. „Zasloužíš si taky, aby se o tebe někdo staral a abys neměla pocit, že tě chci jen jako chůvu k dětem,“ řekl mi, když jsme seděli ve vířivce.
Večer pak na svůj Facebook pověsil naši společnou fotku. Všichni čtyři, schoulení na gauči, s popiskem: „Večer u Hvězdných válek s rodinou. Život je fajn.“ Slovo „rodina“ svítilo z displeje jako maják.
A té noci, v zápalu okamžiku, mi to zase uklouzlo. „Miluji tě,“ zašeptala jsem. On mě jen pevněji objal, políbil na čelo a s odkazem na náš oblíbený film odpověděl: „Já vím.“
A já v tu chvíli pochopila. Láska se nedá měřit slovy. Někdy se skrývá v koupeném sprchovém gelu, ve volné polici ve skříni, v tichém úsměvu a ve slovech filmového hrdiny. Tomáš mi možná ještě neřekl „miluji tě“, ale každý den mi to ukazuje. A to je mnohem víc.
Prožili jste něco podobného? Podělte se o svůj vlastní příběh lásky, ať už s dobrým, nebo špatným koncem, na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba ten váš bude inspirací pro ostatní.
