Článek
Před několika lety jsem pracoval v malém, soukromém obchodě s počítači v našem okresním městě. Nebyla to žádná velká síť, jen místní prodejna, kterou vlastnil a vedl jediný člověk. A ten člověk, pan Vlk, byl kapitolou sám pro sebe. Arogantní muž s knírkem, který byl naprosto přesvědčen o své vlastní neomylnosti. Ať už se pokazilo cokoliv, nikdy to nebyla jeho chyba. Vždy za to mohl někdo jiný – dodavatel, zákazník, nebo nejčastěji já. Právě toto neustálé shazování viny bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsem nakonec dal výpověď.
Mou hlavní náplní práce bylo rozvážení zboží klientům a poskytování technické podpory přímo u nich doma nebo ve firmách. Často jsem tedy trávil celé dny v terénu na firemním skútru, objížděl zákazníky a řešil nejrůznější problémy, od instalace tiskáren po záchranu dat z havarovaných počítačů. Práce mě bavila, ale můj šéf mi ji dokázal dokonale otrávit. Byl totiž posedlý myšlenkou, že jsem při výjezdech „neuvěřitelně pomalý“.
Bylo úplně jedno, jak dlouho mi oprava skutečně trvala. Ať to bylo pět minut nebo dvě hodiny, v jeho očích to vždy bylo příliš. Nedokázal pochopit, že každý technický problém je jiný a vyžaduje odlišné množství času. Bylo marné mu vysvětlovat rozdíl mezi jednoduchým zapojením routeru a složitým odvirováním celého systému. Pro něj existovala jen jedna kategorie: „Marek je pomalý“. Jeho oblíbenou taktikou bylo srovnávání s mými předchůdci.
„Když tady ještě dělal Honza, ten byl mnohem rychlejší než ty!“ slýchával jsem téměř denně. Bylo to úsměvné, protože jsem od jiných věděl, že když v obchodě pracoval právě Honza, pan Vlk mu vyčítal přesně to samé a pro změnu ho srovnával s někým, kdo tam byl zase před ním. Byl to jeho zavedený způsob, jak v zaměstnancích vyvolávat pocity viny a udržovat je v neustálém stresu a podřízenosti.
Jednoho dne měl obzvlášť špatnou náladu. Zřejmě se mu nedařilo a potřeboval si na někom vylít zlost. Zavolal si mě do své miniaturní kanceláře a s vážnou tváří mi oznámil nové, revoluční pravidlo. Od toho dne jsem mu měl posílat zprávu pokaždé, když dorazím k zákazníkovi, a hlavně, poslat mu zprávu, když skončím, a počkat na jeho odpověď a pokyn, než se přesunu k dalšímu.
Trval na tom, abych komunikoval přes WhatsApp, SMS, nebo mu dokonce zavolal. A kdybych náhodou neměl kredit, měl jsem mu volat na účet volaného, což je služba, kterou už dnes téměř nikdo nepoužívá. Bylo zřejmé, co za tím bylo. Nevěřil mi. Myslel si, že se mezi jednotlivými zakázkami někde poflakuji, jezdím po městě nebo sedím v kavárně. Byla to od něj obrovská urážka a projev absolutní nedůvěry.
Byl jsem naštvaný, ale navenek jsem jen přikývl. Dobře, pravidla jsou pravidla. Pokud si můj šéf přeje hrát tuto hloupou hru, budu ji hrát s ním. A budu dodržovat pravidla s naprostou, až otrockou přesností. Rozhodl jsem se, že mu jeho vlastní nařízení předvedu v celé jeho nesmyslné kráse. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy se mu to vymstí.
První den proběhl podle plánu. Dorazil jsem k zákazníkovi a poslal zprávu. Dokončil jsem práci, poslal zprávu a čekal. Ztratil jsem čekáním na jeho odpovědi mnohem více času, než kolik mi kdy zabraly přejezdy mezi klienty, ale poslušně jsem plnil příkazy. Druhý den se scénář opakoval. Dopoledne proběhlo hladce. Po obědě jsem naložil skútr náhradními díly a vyrazil na odpolední kolečko.
První odpolední zastávka byla u staršího pána, kterému nefungoval internet. Poslal jsem zprávu o příjezdu, šéf obratem odpověděl. Problém jsem vyřešil za necelou půlhodinu. Bylo to jednoduché, stačilo jen restartovat router a správně nastavit pár věcí. V 13:30 jsem tedy poslal další zprávu: „Hotovo u pana Nováka. Čekám na další pokyny.“ A pak nastalo ticho.
Čekal jsem pět minut. Nic. Zkusil jsem mu zavolat. Telefon nezvedal. Počkal jsem dalších pět minut a stále nic. Tak jsem si tedy sedl na obrubník pod lípu, která rostla před domem, a čekal. Vytáhl jsem telefon a začal si krátit čas. Sledoval jsem videa, projížděl sociální sítě, psal si s kamarády. A čekal jsem. A čekal. Minuty se měnily v desítky minut a ty se pomalu slévaly v hodiny.
Uplynuly téměř tři hodiny. Tři hodiny, během kterých jsem nedělal absolutně nic, protože muž, který si stěžoval na mou pomalost, mi přikázal nehýbat se z místa bez jeho svolení. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a já jsem věděl, že už dnes žádnou další práci nestihnu. Seděl jsem na chodníku a byl jsem placen za to, že čekám. Bylo to absurdní.
Konečně mi zazvonil telefon. Byl to šéf a z jeho hlasu bylo jasné, že je nepříčetný. „Kde jsi?!“ křičel do telefonu. „Jsem stále u pana Nováka,“ odpověděl jsem klidně. „Pořád?! Vždyť to byla první odpolední zakázka! Už je skoro konec pracovní doby! Okamžitě se vrať do obchodu!“ rozčiloval se. „Už jedu,“ řekl jsem a pomalu jsem se zvedal z obrubníku.
Když jsem dorazil do prodejny, přivítal mě pan Vlk, který doslova pěnil vzteky. „Proč ti to sakra trvalo tak dlouho?! Ty jsi tak neuvěřitelně pomalý! Co jsi tam celé odpoledne dělal?“ spustil na mě lavinu výčitek. Podíval jsem se mu zpříma do očí, nadechl jsem se a s klidným, ale pevným hlasem jsem mu odpověděl.
„Řídil jsem se vaším nařízením. Řekl jste mi, abych vám vždy oznámil konec práce a počkal na vaši odpověď, než pojedu dál. Neodpověděl jste, tak jsem čekal. Nikdy bych si nedovolil jít proti vašemu příkazu.“ Jeho tvář zamrzla. Jen na mě zíral s otevřenou pusou a nevěděl, co má říct. Byl naprosto odzbrojený.
Pak se to pokusil zachránit. „No, ale musíš přece používat selský rozum! Když jsem neodpovídal, bylo to proto, že jsem byl zaneprázdněný!“ Ukázalo se, že celé odpoledne trávil řešením problémů s řemeslníky na rekonstrukci svého domu a na své vlastní geniální pravidlo úplně zapomněl. Toto pravidlo už po onom incidentu nikdy nezmínil. Já jsem se vrátil ke starému způsobu práce. Ale samozřejmě si i nadále stěžoval, že mi všechno „trvá moc dlouho“. Někteří lidé se prostě nikdy nezmění.
