Článek
Pracuji jako barman v jedné velké hotelové restauraci. Je to zvláštní místo. Jsme technicky vzato státní zaměstnanci a máme odbory. Člověk by si myslel, že to bude fajn, že budeme chránění. Ale opak je pravdou. Je to prostředí plné lenosti, arogance a neschopného vedení. A my, barmani, jsme v tom systému byli vždycky ti poslední, ti, co dřou nejvíc za nejméně peněz.
V naší restauraci jsme tři barmani na plný úvazek. A můžu vám říct, že se ani na chvíli nezastavíme. Zatímco my kmitáme za barem, mícháme drinky a obsluhujeme hosty, naši kolegové číšníci se často jen tak poflakují. Na konci směny si ale oni počítají spropitné v řádech tisíců, zatímco my máme jen to, co dostaneme přímo na baru. Podle pravidel nám musí odevzdat jen dvě procenta z prodeje pití. Často nám přes stůl hodí pár dvoukorun se slovy: „Bylo to jen padesát korun, ale zaokrouhlil jsem to na stovku, protože jste si to zasloužili.“
Jejich arogance je neuvěřitelná. Neustále nám připomínají, že podle kolektivní smlouvy my, barmani, nesmíme obsluhovat stoly. Že to je jejich plac. Zároveň ale očekávají, že za ně budeme dělat jejich práci. Že jim budeme nosit jídlo na stoly a uklízet po jejich hostech. A za to všechno nám pak dají almužnu.
Když jsme si na to stěžovali u vedení, odpověď byla vždy stejná. Naši manažeři jsou líní a neschopní. Většinu času se schovávají v kanceláři nebo si povídají se svými známými. Nechtějí řešit žádné problémy. Pokaždé, když jsme si stěžovali, že se číšníci flákají, kouří venku nebo si hrají s mobily a nechávají hosty čekat, jen mávli rukou. „To je jejich plac,“ řekli nám. „Pokud se vám to nelíbí, podejte stížnost na odborech.“
A tak, po letech ponižování a frustrace, jsme se s ostatními dvěma barmany rozhodli, že je poslechneme. Když chtějí, abychom si stěžovali na odborech, tak to uděláme. Ale trochu jinak, než čekali. Zašli jsme za našimi odborovými zástupci a strávili jsme s nimi celé odpoledne. Prošli jsme kolektivní smlouvu bod po bodu. A nechali jsme si přesně vysvětlit, jaké jsou naše povinnosti, jaké jsou povinnosti číšníků a jaké jsou povinnosti vedení.
Všechno jsme si to zvýraznili, vytiskli a zalaminované jsme si to vystavili za bar. A před pár týdny začala naše malá, tichá revoluce. Začali jsme dodržovat pravidla. Naprosto přesně.
První krok byl zaměřen na číšníky. Jako obvykle, jeden z nich drze vešel za náš bar, aby si sám natočil vodu pro hosty. „Promiň, ale sem nemůžeš,“ řekl jsem mu klidně. „Podle smlouvy nejsi barman, nemáš za barem co dělat.“ Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. „Ale já jen…“ koktal. „Je mi líto,“ pokračoval jsem. „Stejně jako já nemůžu obsluhovat tvé stoly, ty nemůžeš obsluhovat bar. Je to v kolektivní smlouvě. Hned jak budu moct, ti tu vodu natočím.“ Od toho dne musí číšníci čekat ve frontě na všechno. Na vodu, na led, na pivo. Jejich vlastní zbraň se obrátila proti nim.
Druhý krok byl mířen na vedení. Podle smlouvy máme nárok na dvě patnáctiminutové pauzy a jednu půlhodinovou na jídlo. Pauzy, které jsme si nikdy nemohli vybrat, protože jsme museli neustále pracovat. A tak jsme si je začali vybírat. Přesně na minutu. V osm hodin večer, když je největší frmol, jsme všichni tři ohlásili: „Máme patnáctiminutovou přestávku.“
A v tu chvíli se zastavil veškerý servis na baru. A teď přichází ta nejlepší část. Podle smlouvy, pokud na baru není barman, musí ho zastoupit manažer. A tak naši líní šéfové, kteří se doteď jen schovávali v kanceláři, museli najednou vylézt a začít makat. Museli míchat drinky, doplňovat zboží a leštit sklenice.
Ten pohled je k nezaplacení. Jsou naprosto neschopní. Neznají receptury, nevědí, kam co patří, jsou pomalí a zmatení. A my si jen sedíme v klidu vzadu, pijeme kafe, čteme si a užíváme si svou zaslouženou pauzu. A sledujeme, jak se pod náporem hostů hroutí.
Trvalo to jen pár týdnů. A najednou se začaly dít zázraky. Číšníci jsou najednou mnohem víc na place a starají se o své hosty, protože vědí, že my jim jejich práci už neuděláme. A vedení? To zničehonic našlo v rozpočtu peníze a na příští měsíc jsou v plánu dva noví barmani na výpomoc. A další dva se prý hledají.
Možná to byla jen tichá poslušnost. Ale funguje to. Ukázali jsme jim, že nejsme jejich sluhové. Že máme svá práva a svou hrdost. A že když se k nám budou chovat bez úcty, my budeme prostě jen dodržovat pravidla. A to je, jak se ukázalo, ta nejhorší možná noční můra pro ně.
