Článek
Před rokem a půl mě vyhodili z práce. Pracovala jsem v malé neziskové organizaci, která pomáhala lidem v nouzi. Svou práci jsem milovala, ale moje metody byly podle mé tehdejší ředitelky příliš „neortodoxní“. Byla jsem zkrátka moc aktivní, moc jsem se snažila a upozorňovala na problémy, což se jí nelíbilo. Při odchodu mě donutila sepsat podrobný manuál pro mou nástupkyni. Prý „tak, aby to pochopil i úplný blbec“. Jak se ukázalo, ani to nestačilo.
Jakmile jsem odešla, začalo se všechno hroutit. Projekty, které jsem léta budovala, se rozpadly. Partneři, se kterými jsem navázala spolupráci, odešli. Dobrovolníci, kteří organizaci drželi nad vodou, skončili. Moje nástupkyně byla, jak jsem se později dozvěděla, alkoholička, která tu práci ani nechtěla a které vedení lhalo o tom, co bude dělat. Během pár měsíců poslala ke dnu úplně všechno. A to nebylo zdaleka všechno.
Několik měsíců po mém odchodu jsem na jedné společenské akci náhodou potkala manažera z nadace, která byla naším největším sponzorem. Jen jsme si tak povídali a já jsem se mezi řečí zmínila, že mě z té organizace v prosinci vyhodili. Ten pán se na mě nechápavě podíval. „Jak to? Vždyť nám ve zprávách tvrdili, že jste tam pracovala až do března a odešla jste z vlastní vůle!“
Zůstala jsem na něj jen zírat. Lhali mu. Aby zakryli problémy, prostě si vymysleli, že jsem tam o čtvrt roku déle. Také jsem se mu zmínila, že jeden z jejich hlavních programů, na který dostávali peníze, už několik měsíců vůbec neběží. Jak se ukázalo, organizace ho ve výkazech stále uváděla jako aktivní. Netřeba dodávat, že nadace si na ně posvítila a výsledky nebyly hezké.
Aby toho nebylo málo, druhý největší sponzor byl státní dotační program. Už při svém nástupu jsem vedení varovala, že je tento grant nespolehlivý a že o něj do dvou let přijdou, protože je pro některé politiky příliš „progresivní“. Doporučila jsem jim, aby si připravili záložní plán. Hádáte správně. O grant přišli a žádný záložní plán neměli.
A teď přichází ta nejlepší část. Uprostřed toho všeho, když se jejich loď plná lží a nekompetence potápěla, se ředitelka rozhodla utéct. Buď dala výpověď, nebo ji vyhodili, to nevím. Ale najednou se na internetu objevil inzerát, že hledají nového ředitele či ředitelku.
Když jsem ten inzerát viděla, musela jsem se smát. A pak jsem dostala takový ten drzý, škodolibý nápad. Řekla jsem si, že si z nich trochu vystřelím. Že jim to trochu osolím. Poslala jsem jim svůj životopis a motivační dopis a přihlásila se na místo své bývalé šéfky.
Vůbec jsem nečekala, že se mi ozvou. Vzhledem k naší společné historii a tomu, že na takovou pozici nemám dost zkušeností, jsem si byla jistá, že můj email rovnou smažou. Udělala jsem to jen pro svůj vlastní dobrý pocit. A pak jsem na to zapomněla.
Jenže oni se ozvali. Asi po dvou měsících mi zazvonil telefon. Bylo to číslo mé bývalé práce. Na druhém konci byla paní z personálního a ptala se mě, jestli mám o tu pozici stále zájem. A jestli bych mohla přijít na pohovor.
Chvíli jsem mlčela a snažila se zpracovat ten šok. Oni to mysleli vážně. Ta organizace byla v takových troskách, že byli ochotni zvážit i mě, člověka, kterého před rokem a půl vyhodili. Ten pocit zadostiučinění byl nepopsatelný.
Přemýšlela jsem o tom asi pět minut. Lákalo mě to. Představovala jsem si, jak bych tam nakráčela, vyhrála výběrové řízení a všem jim ukázala, jak se to má dělat. Ale pak mi to došlo. Já bych tu práci nenáviděla. A pravděpodobně bych v ní byla i špatná. Moje síla je v práci s lidmi v terénu, ne v sezení v kanceláři a vyplňování tabulek.
A tak jsem paní do telefonu slušně a s úsměvem ve hlase odpověděla, že jí děkuji za nabídku, ale že ji s díky odmítám. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Místo abych se snažila zachránit jejich potápějící se loď, rozhodla jsem se investovat do sebe.
Dala jsem si na čas pauzu od práce, abych se soustředila na své zdraví, a přihlásila jsem se na magisterské studium. Ať už tu práci vezme kdokoliv, přeji mu hodně štěstí. Bude ho potřebovat. Já už mám naštěstí úplně jiné starosti. A jsem za to neskonale vděčná.
