Článek
Takže, ten náš filmový a večeřový večer proběhl a já byl nervózní jako pes. Bál jsem se, že když zjistí, jak je pro mě všechno nové, vezme zpátečku. Hned jak Erik přišel, myslím, že poznal, že se chovám divně. Když mi pomáhal vařit, nic neřekl, ale jakmile jsme si sedli k jídlu, hned se zeptal, co se děje.
Tak jsem to na něj vybalil. Řekl jsem něco jako: „Hrozně se mi líbíš a chci vidět, kam to povede, ale chci, abys věděl, že je to pro mě úplně nové, a nejsem si jistý, jestli ti to nevadí.“ Zeptal se, co přesně je pro mě nové, a tak jsem musel s pravdou ven – že jsem doteď chodil jen s holkama. To nevyhnutelně vedlo k přiznání, že jsem si až do toho našeho oběda vůbec neuvědomil, že spolu vlastně chodíme na rande.
Na pár vteřin úplně ztichl a já se vyděsil, že jsem ho naštval. Ale on se pak jen začal smát.
V podstatě si celou dobu myslel, že s ním flirtuju (když se na to podívám zpětně, tak asi jo, jen neúmyslně). Všichni jeho kamarádi mu prý říkali: „Vždyť je do tebe úplně hotovej, je to tak očividný, asi se jen stydí udělat první krok.“ Dokonce zmínil pár situací, které jsme spolu zažili a které, když je převyprávěl, opravdu nezní moc platicky. Takže už chápu, proč si to mysleli. A vlastně měli pravdu.
A ten oběd? On si prý myslel, že se ho snažím chytit za ruku, a tak po ní natáhl tu svou. Jinak by to prý neudělal, protože v tomhle nikdy nebyl dobrý. Když mě zval na tu večeři, bylo to pro něj prý obrovské překonání a kamarádi ho do toho museli dlouho hecovat. Proto jsem si asi ani nevšiml, že mě zve na rande – byl u toho tak nervózní.
Po večeři jsme si ještě dlouho povídali. I on se veřejně přiznal ke své orientaci teprve asi před rokem, takže naprosto chápal, že s tím nemám zkušenosti. Sám moc vztahů neměl, protože žijeme na maloměstě, kde je atmosféra dost konzervativní a není tu moc kluků, kteří by s tím šli ven.
Dokonce přiznal, že i on byl nervózní, když jsme se poprvé potkali, protože jsem prý vypadal trochu jako „dřevorubec“ (jeho slova, ne moje) a bál se, že budu ten typ maloměstského tvrďáka. Také jsme mluvili o tom, jaké to je tady žít a že to není vždycky jednoduché, takže to ze začátku asi budeme držet pod pokličkou a řekneme to jen pár našim nejbližším přátelům.
Mohl bych o tom večeru a o něm psát ještě dlouho, ale ve zkratce – byl to skvělý rozhovor a oba to chceme brát pomalu. I když jsme si vlastně uvědomili, že spolu tak napůl randíme už od května, takže nám přišlo divné to neudělat oficiální. Takže, myslím, že mám teď přítele. Děkuju vám všem za podporu!
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
