Článek
Když se na nás někdo podíval zvenčí, museli jsme vypadat jako z reklamy na šťastný život. Mladá rodina, já (23) a Radek (31), v novém bytě 3+kk v Horních Měcholupech, s ojetou, ale spolehlivou oktávkou v podzemní garáži. K tomu dvě nádherné děti, tříletý Tobiáš a sedmiměsíční Eliška.
Přestěhovala jsem se za Radkem do Prahy hned po maturitě. Z rodné Ostravy to byla dálka, která spolehlivě přetrhala skoro všechna stará pouta. Tady jsem nikoho neznala. Můj svět se scvrknul na čtyři stěny našeho bytu, dětské hřiště mezi paneláky a pravidelné výpravy do Lidlu.
Radek pracoval jako manažer v jedné korporaci. Odcházel brzy ráno a vracel se pozdě večer, unavený a přesvědčený o vlastní důležitosti. Vydělával slušné peníze, to ano. Nikdy jsme neměli nouzi. Jenže cena za tenhle komfort byla vyšší, než jsem si dokázala představit.
Byla to cena za moji svobodu.
Každý den byl stejný. Kolotoč plenek, příkrmů, praní, žehlení a utírání rozpatlaného jídla. Tobiáš měl zrovna období vzdoru a Eliška plakala kvůli zubům. Byla jsem na pokraji sil, vyčerpaná a zoufale osamělá. Mým jediným dospělým kontaktem byl Radek, který po příchodu domů zapnul televizi a očekával večeři.
A pak, jako blesk z čistého nebe, přišla zpráva od Kláry, mé nejlepší kamarádky z gymplu. Psala, že jede na víkend do Prahy a jestli bychom se nemohly vidět. Srdce mi poskočilo. Představa, že si na pár hodin sednu do kavárny, budu mluvit o něčem jiném než o dětech a budu zase na chvíli jen Nikola, ne jenom „máma“, byla opojná.
Opatrně jsem to nadhodila večer u večeře. Snažila jsem se znít co nejvíc nenuceně. „Radku, pamatuješ na Kláru? Psala mi, že bude v sobotu v Praze. Nenapadlo tě, že bys mohl… že bych si mohla na dvě tři hodinky odskočit? Že bys pohlídal děti?“
Podíval se na mě, jako bych mluvila svahilsky. Přestal žvýkat a položil příbor. „Ty ses zbláznila, ne?“
Zaskočilo mě to. Čekala jsem možná reptání, ale ne takhle ostrou reakci. „Proč? Vždyť je to jen pár hodin. Zvládl bys to, ne?“
Radek se skoro zasmál. Byl to ošklivý, pohrdavý smích. „Já makám od pondělí do pátku deset hodin denně, abych uživil tuhle rodinu. Víkend je od toho, abych si odpočinul. Ne abych tady dělal chůvu a ty sis mohla někde courat po kavárnách.“
V krku mi narostl knedlík. „Ale já si nikdy neodpočinu. Jsem s dětmi pořád. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Potřebuju si taky vydechnout.“
„Tvoje práce je starat se o děti a o domácnost,“ pronesl ledově a znovu se pustil do jídla, jako by bylo všechno vyřešené. „Jestli chceš vidět kamarádku, vezmi děti s sebou. Konec diskuze.“
Jeho slova mě zasáhla jako rána pěstí. Nebyla to jen únava nebo špatná nálada. Byla v tom krutost. V tu chvíli mi to došlo. Nešlo o jedno odpoledne. Šlo o princip. O jeho moc nade mnou.
Najednou se mi začaly vracet střípky vzpomínek. To, jak mi pípne zpráva z banky pokaždé, když zaplatím kartou, a večer přijde otázka: „Co to bylo za útratu v drogerii za tři stovky?“ To, jak zlehčuje moje telefonáty s mámou: „Co ti zase radí? Ať se stará o sebe.“
Uvědomila jsem si, že nejsem jeho partnerka. Jsem jeho zaměstnankyně. Jeho majetek. Krásná, mladá manželka, kterou si vystavuje, a matka jeho dětí, která má zajišťovat dokonalý servis.
Seděla jsem u stolu, dívala se, jak hltavě jí, a necítila jsem nic než prázdnotu a chlad. Všechna láska, kterou jsem k němu kdy cítila, se v ten moment vypařila.
Dívala jsem se na muže, pro kterého jsem se vzdala všeho, a poprvé jsem ho viděla opravdu jasně. Nebyl to můj ochránce. Byl to můj věznitel a tenhle byt nebyl náš domov, ale moje pozlacená klec.
Prožíváte doma něco podobného? Nebo máte úplně jiný příběh, který se vám vryl pod kůži? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a svěřte se. Možná právě váš osud otiskneme příště.
