Článek
Píšu to, protože mám pocit, že se mi zhroutil svět a já nevím, jak se s tím vyrovnat. Celé mé dětství, celé mé vnímání rodiny, bylo postaveno na lži.
Vyrostla jsem s mámou. Po rozvodu rodičů jsem tátu vídala jen o víkendech. Náš život s mámou byl plný lásky, ale také neustálého boje s penězi. Pamatuji si, jak máma měla dvě práce, vracela se domů pozdě v noci, unavená, ale vždy se na mě usmála. Pamatuji si její ošlapané boty, které nosila o číslo větší, protože byly ve slevě. Pamatuji si, jak mi u večeře dávala větší porci se slovy: „Já nemám hlad, miláčku, dej si.“ Nikdy si na nic nestěžovala. Když jsem se ptala na tátu, vždycky říkala: „Tatínek má hodně práce, Eliško, ale má tě rád.“
Víkendy s tátou byly jiné. Bral mě do lepších restaurací, kupoval mi drahé dárky. Často se mě vyptával, jestli mi máma koupila vše, co potřebuji. „Doufám, že ti maminka koupila pořádné boty na zimu. Kdyby ne, řekni, já ti je koupím,“ říkával. Vytvářel dojem, že on je ten velkorysý zachránce, zatímco máma sotva zvládá.
K mým osmnáctým narozeninám uspořádal velké divadlo. Posadil si mě, s vážnou tváří mi podal obálku s dvěma sty tisíci korunami a pronesl řeč. „Eliško, vždycky jsem pro tebe chtěl to nejlepší. Tvoje matka ti nemohla dopřát vše, co bys zasloužila, a tak jsem ti celá ta léta potají šetřil. Chci, abys měla lepší start do života, než ti mohla dát ona.“
Byla jsem v slzách. Nejen z vděčnosti, ale i z dojetí. Můj otec byl hrdina. Celé ty roky na mě myslel! Peníze mi skutečně změnily život – zaplatila jsem si poplatky na vysoké škole, kauci na první pronájem, opravu starého auta.
Minulý měsíc jsem byla na svatbě a potkala tam starou kamarádku mé matky, tetu Hanu. Dlouze jsme si povídaly. „Vždycky jsem obdivovala, jak to tvoje máma všechno zvládala,“ řekla mi. „S penězi to neměla lehké, zvlášť když jí tvůj táta s ničím nepomohl.“
Chtěla jsem ho bránit. „Ale to není pravda!“ řekla jsem. „K osmnáctinám mi dal obrovské dědictví, které pro mě tajně šetřil!“
Teta Hana se na mě podívala s nechápavým výrazem. „Dědictví? Eliško, zlatíčko… to nebylo dědictví. To byly ty alimenty. To výživné, které měl posílat každý měsíc tvojí mámě. On je neposílal. Tvoje máma se s ním kvůli tomu ani nechtěla soudit, aby ti neublížila a nezatěžovala tě problémy dospělých.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Celých dvanáct let. Každý měsíc. Peníze, které měly mé matce pomoci platit nájem, jídlo, oblečení. Peníze, které jí patřily. Můj otec je místo toho hromadil na tajném účtu, aby mi je pak mohl předat jako trofej a hrát si na hrdinu.
Okamžitě jsem ho s tím konfrontovala. Jen pokrčil rameny. „Věděl jsem, že je budeš potřebovat víc než tvoje máma.“
Udělalo se mi zle. Z jeho lhostejnosti, z jeho krutosti. Jeho „štědrost“ byla jen zvrácená hra, jak ponížit mou matku a koupit si mou lásku. A já, jeho dcera, jsem se stala nevědomým nástrojem v jeho hře. Mám pocit, že jsem svou matku zradila, aniž bych o tom věděla. Že jsem si užívala peníze, které byly vykoupeny jejím tichým utrpením. A nevím, jestli se na svého otce ještě někdy dokážu podívat jinak než s naprostým odporem.
