Článek
Jmenuju se Jitka, je mi devatenáct a ještě bydlím s rodiči. Moje starší sestra, osmadvacetiletá Martina, je samoživitelka. Má čtyřletého syna Martínka, protože její přítel Jarda ji opustil, když byl Martínek ještě miminko. A kdykoliv k nám Martina s Martínkem přijede na návštěvu, což nikdy není jen tak na otočku na kafe, ale rovnou na celý týden, automaticky se ze mě stává neplacená chůva na plný úvazek. Ne že bych Martínka neměla ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Když jdeme třeba do restaurace, musím ho zabavit já, protože mamka si přece potřebuje nerušeně popovídat se ségrou. Asi si to umíte živě představit.
No a naši se letos rozhodli, že jako odměnu za mou úspěšnou maturitu a tak trochu oslavu mých čerstvých devatenáctin, pojedeme na velký výlet do Disneylandu. Ptala jsem se, kdo všechno pojede, a naši mě ujistili, že jen my tři. Paráda, konečně dovolená bez řevu a tahání za vlasy! Jenže když jsme dorazili na letiště Václava Havla, koho tam nevidím? Martina a její malý Martínek. A světe div se, taky měli namířeno do Disneylandu. V tu chvíli se mi protočily panenky.
Nenápadně jsem sáhla do batohu, vytáhla pas a občanku a strčila si je do podprsenky. Když jsme pak došli k pasové kontrole před odletem do zahraničí, začalo divadlo. „Jé, já nemůžu najít pas ani občanku!“ Hledali jsme všude, prohrabali jsme snad každou kapsu, ale doklady nikde. No co vám budu povídat, musela jsem si vzít taxíka domů a letadlo mi uletělo. Ach jo, taková smůla. Zůstala jsem doma sama, celý týden klidu a pohody jen pro sebe.
Naši byli samozřejmě vzteky bez sebe, že jsem „ztratila“ doklady. Peníze, co utratili za moji letenku a vstupenku do parku, byly v tahu. Sakra. Mamka se ségrou pak celý týden postovaly na Facebook a Instagram fotky z Disneylandu a k tomu srdceryvné statusy, jak je to tam s malým Martínkem náročné a jak jsem jim tu dovolenou zkazila svou lehkomyslností.
Táta mi ale po návratu řekl, že ví, proč jsem to udělala, a že to chápe. Prý jsem mu ale měla dát vědět, aby zbytečně nevyhazoval peníze. Dokonce řekl, že by se k mé malé lsti klidně přidal. Je mi líto těch promarněných peněz, to jo, ale v Disneylandu už jsem jednou byla. A určitě se tam ještě někdy podívám, sama nebo s kamarády, až na to budu mít náladu a peníze. A hlavně bez povinného hlídání.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
