Článek
Živím se roznášením letáků pro jednu velkou firmu. Není to žádná práce snů, ale platí mi pravidelně, a hlavně za mě odvádějí sociální a zdravotní pojištění. Minulý týden, když jsem zrovna chodil po sídlišti a házel letáky do schránek, zastavil u mě starší muž v ojetém autě. Zeptal se mě, jestli bych si nechtěl přivydělat nějakou korunu navíc. Říkal, že má malou rodinnou firmu a potřebuje roznést dva tisíce letáků v sousedním městě. Nabídl mi za to pět tisíc korun na ruku za jeden den práce.
Znělo to jako skvělá nabídka. Pět tisíc za jeden den je víc, než si normálně vydělám za tři. Okamžitě jsem souhlasil. Vyměnili jsme si čísla a domluvili se, že se pro letáky stavím druhý den ráno. Už tehdy jsem si měl všimnout prvního varovného signálu. Když jsme se loučili, jen tak mezi řečí prohodil: „Tak platí ty čtyři tisíce, jo?“ Nechtěl jsem se hádat hned na začátku, tak jsem jen mávl rukou a řekl si, že i čtyři tisíce jsou pořád dobré peníze.
Druhý den ráno jsem za ním zajel. Dal mi do auta dvě velké krabice letáků a já jsem vyrazil. Cesta do toho města trvala skoro dvě a půl hodiny. Projel jsem benzín za několik stovek a ztratil půl dne, ještě než jsem vůbec začal pracovat. Když jsem konečně dorazil na místo, řekl jsem si, že si pro jistotu ty letáky přepočítám. A dobře jsem udělal.
V krabicích nebyly dva tisíce letáků, jak jsme se domluvili. Byla jich tam přesně polovina. Jen tisíc. Okamžitě jsem mu napsal zprávu, abych ho na to upozornil. Jeho odpověď mi vyrazila dech. „Tak za půlku letáků dostaneš půlku peněz, ne? Dva tisíce dobrý, ne?“ napsal mi, jako by se nic nedělo.
V tu chvíli mi bylo jasné, že mě chce podvést. Vybuchl jsem. Napsal jsem mu, že jsme se domluvili na ceně za den práce, ne za kus. Že jsem k němu jel přes celé dopoledne a projel spoustu peněz za benzín. Že dva tisíce za celý den dřiny a cestování je výsměch. Po chvíli dohadování nakonec neochotně souhlasil, že platí ty původně domluvené čtyři tisíce.
S nechutí jsem se pustil do práce. Chodil jsem pět hodin bez přestávky, dům od domu, schránku po schránce. Bolely mě nohy i záda. Abych měl důkaz, že jsem práci odvedl poctivě, zapnul jsem si na mobilu sledování trasy a krokoměr. Když jsem skončil, měl jsem v nohách přes sedmnáct kilometrů a na displeji svítilo číslo přes dvacet čtyři tisíc kroků. Všechno jsem mu to vyfotil a poslal.
Říkal jsem si, že teď už musí být konečně spokojený a pošle mi peníze. Místo toho mi za chvíli zavolal. Arogantním tónem mi začal vysvětlovat, že roznést tisíc letáků přece nemůže trvat pět hodin a že se mu to zdá nějaké divné. Snažil se smlouvat a cenu znovu snížit, tentokrát na tři tisíce.
Už jsem toho měl dost. Řekl jsem mu, že jsem odvedl poctivou práci, mám na to důkazy a trvám na dohodnuté částce. A pak přišla ta největší drzost. Poté, co se mě celou dobu snažil okrást a podvést, se mě zeptal: „Hele, a nechtěl bys pro mě dělat častěji? Mohl bych ti dávat tak tři tisíce za dva tisíce letáků.“
Zůstal jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou. Nejdřív mě podvede s počtem letáků, pak se se mnou hádá o každou korunu, a nakonec mi nabídne další práci za ještě horších podmínek, jako by se nic nestalo. Jeho drzost byla neuvěřitelná.
„Děkuji, nechci,“ odpověděl jsem mu ledově. „Já mám svou práci, kde mi platí včas a kde za mě platí i pojištění.“ Tím jsem hovor ukončil. Od té doby uplynul týden. Peníze mi samozřejmě stále neposlal. Na moje zprávy nereaguje a telefon mi nezvedá.
Jsem naštvaný a zklamaný. Ne ani tak kvůli těm penězům, i když mě to samozřejmě mrzí. Ale hlavně kvůli té lidské ubohosti a nečestnosti. Dřel jsem se celý den jako kůň, a on se mi za to odvděčil jen lží a podvodem. Byla to pro mě tvrdá lekce. A vím jistě, že na žádnou brigádu „na ruku“ bez smlouvy a zálohy předem už nikdy v životě nekývnu.
