Článek
Včera jsem se po dlouhé šichtě vracel z práce. Byl jsem unavený, těšil jsem se domů na gauč a jediné, co jsem potřeboval, bylo natankovat, abych ráno vůbec dojel do práce. Zastavil jsem na první benzínce za městem. Bylo to takové to obyčejné místo, kde se člověk moc nezdržuje. Jen natankovat, zaplatit a rychle pryč. Netušil jsem, že se z téhle rychlé zastávky stane jedna z nejbizarnějších scének mého života.
Když jsem vystoupil z auta a bral do ruky tankovací pistoli, přišoural se ke mně nějaký muž. Vypadal zanedbaně a bylo mi jasné, o co půjde. „Pane, prosím vás,“ začal takovým tím typickým, unaveným hlasem. „Neměl byste nějaké drobné? Potřebuju na autobus, abych se dostal na ubytovnu.“ Byla to klasická prosba, kterou slyšíte ve městě několikrát za den.
Problém byl v tom, že jsem u sebe opravdu neměl ani korunu v hotovosti. V dnešní době platím všechno kartou a peněženku už ani nenosím. A navíc, pár dní před výplatou jsem na tom sám nebyl zrovna nejlépe. „Nezlobte se, ale hotovost u sebe vůbec nenosím,“ odpověděl jsem mu slušně a upřímně. „A sám mám teď docela hluboko do kapsy.“
Čekal jsem, že poděkuje a půjde zkusit štěstí k dalšímu autu. Ale on se na mě jen chvíli díval a pak, bez mrknutí oka, pronesl větu, která mě naprosto odzbrojila. „No tak když nemáte hotovost, tak mi běžte vybrat z bankomatu.“ Zůstal jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou. To nemůže myslet vážně.
Chvíli jsem si myslel, že je to nějaký hloupý vtip. Ale on se tvářil naprosto vážně. „Vy chcete, abych teď šel dovnitř k tomu bankomatu, použil svou kartu a vybral vám peníze?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Vždyť jsem vám zrovna řekl, že sám nemám peněz nazbyt.“
On jen přikývl, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „Stačila by tisícovka,“ pokračoval ve svém neuvěřitelném monologu. „Potřebuju se dneska někde vyspat a taky si koupit něco k jídlu. Jednou vám to vrátím, přísahám.“ Jeho drzost byla tak obrovská, že jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo se naštvat.
Vybral jsem si tu druhou možnost, i když jsem se stále snažil udržet slušnost. „Tak to v žádném případě,“ odpověděl jsem mu už o něco přísněji. „Tohle se prostě nestane. Zkuste někoho jiného.“ Otočil jsem se zpátky k autu a doufal, že tím je celá věc vyřízená. Ale nebyla.
Můj odmítavý postoj ho zjevně urazil. Jeho prosebný tón se okamžitě změnil v agresivní a sprostý. „Ty seš ale lakomej frajírek, co?!“ začal na mě křičet. „Hraješ si tady na machra s autem, ale když máš pomoct člověku v nouzi, tak se na to vykašleš! Styď se, ty pozére!“
Jeho slova mě zasáhla. Ne proto, že by mě urazila, ale kvůli té naprosté absurditě. Pozér? Frajírek, co si hraje na machra? Podíval jsem se na sebe. Na nohou jsem měl ošoupané kroksy. Na sobě jsem měl starou mikinu s viditelným flekem od kečupu z oběda a roztrhané pracovní džíny. Moje auto je dvacet let stará Felicie, která drží pohromadě jen silou vůle.
V tu chvíli jsem se musel začít smát. Ten člověk mě, unaveného dělníka v ošuntělém oblečení, obvinil z toho, že si hraju na boháče. Bylo to tak mimo, že to bylo až geniální. Můj smích ho ale rozzuřil ještě víc. Začal mi nadávat ještě sprostěji, ale to už jsem ho neposlouchal.
Rychle jsem dotankoval, zacvakl víčko nádrže a sedl si do auta. Zamkl jsem se a on ještě chvíli bušil na okénko a něco na mě křičel. Pak to zřejmě vzdal a šel otravovat někoho dalšího. Nastartoval jsem a pomalu jsem odjížděl z benzínky.
Celou cestu domů jsem nad tím kroutil hlavou. Ne nad tím, že někdo žebrá. To chápu. Ale nad tou neuvěřitelnou drzostí a pocitem nároku. Žádat po cizím člověku, aby vám šel vybrat tisíc korun z bankomatu, a pak mu ještě vynadat, že je lakomý pozér, to už vyžaduje opravdu speciální druh myšlení. Svět je někdy opravdu bláznivé místo.
