Článek
Když jsem si letos na jaře konečně koupil malý domek na venkově, myslel jsem si, že jsem našel ráj na zemi. Po letech v paneláku jsem měl konečně vlastní zahradu, klid a soukromí. Chtěl jsem si se sousedy vybudovat dobré vztahy, protože vím, že na vesnici je to to nejdůležitější. Netušil jsem ale, že můj nejbližší soused je člověk, jehož sobectví a drzost neznají mezí. A že můj sen o klidném soužití se brzy změní v absurdní drama.
Už když jsem dům kupoval, věděl jsem, že je tam jedna zvláštnost. Na mém pozemku, jen pár metrů od mé vlastní studny, byla ještě jedna, druhá studna. Ta patřila mému sousedovi. Byla to nějaká stará dohoda s původními majiteli. Neřešil jsem to. Říkal jsem si, že když to takhle fungovalo doteď, nebudu dělat problémy. Chci být přece dobrý soused.
Asi týden po nastěhování se u mě soused objevil. Byl to starší pán a zpočátku vypadal docela mile. Přinesl láhev slivovice, představil se a já jsem měl radost, že se chce seznámit. Povídali jsme si o zahradě, o počasí. A pak, jen tak mezi řečí, přišel s nápadem, který mi naprosto vyrazil dech.
Začal mi vysvětlovat, že on je sice připojený na obecní vodovod, ale že ho skoro nepoužívá, protože je drahý. Místo toho prý bere vodu hlavně z té své studny, co má u mě na pozemku. A teď se prý bojí, že když já začnu používat tu svou studnu, která je hned vedle, klesne hladina vody a pro něj už jí nebude dostatek.
Chápavě jsem přikyvoval. Rozuměl jsem jeho obavám. Ale to, co navrhl jako řešení, bylo neuvěřitelné. S naprosto vážnou tváří mi oznámil, že bych si měl já, na své vlastní náklady, nechat udělat přípojku k obecnímu vodovodu. Můj dům je přitom asi 150 metrů do kopce od hlavního řadu, takže by mě to stálo majlant.
„A proč bych to dělal?“ zeptal jsem se ho zmateně. „Vždyť mám na pozemku vlastní, funkční studnu.“ Jeho odpověď byla vrcholem drzosti. „No právě!“ řekl. „Kdybyste se připojil na vodovod, tak byste tu vaši studnu nepoužíval. A já bych měl jistotu, že v té mé bude vždycky dost vody zadarmo. A nemusel bych platit za tu obecní.“
Zůstal jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou. Ten člověk po mně chtěl, abych já zaplatil statisíce za vodovodní přípojku, jen aby on mohl dál krást vodu z mého pozemku a nemusel platit své vlastní účty. Jeho logika byla tak sobecká a absurdní, že jsem nevěděl, co na to říct.
Ale on ještě neskončil. Když viděl, že nejsem z jeho nápadu nadšený, zkusil to jinak. Ukázal na malý rybník, který mám na konci zahrady. „A ještě mě napadla jedna věc,“ řekl. „Když si do toho vašeho rybníka nasadíte nějaké ryby, já bych vám na ně kupoval krmení. Víte, můj rybník, do kterého teče voda od vás, v létě vysychá. Takže bych si ty ryby pak chytal u vás.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že ten člověk není jen sobecký. On je naprosto mimo. Chtěl, abych mu na svém pozemku choval ryby, které by si on pak chytal. Bylo to tak bizarní, že jsem se musel začít smát. Ale on to myslel smrtelně vážně.
Když jsem se konečně vzpamatoval, slušně, ale velmi pevně jsem mu řekl, že nic z toho se nestane. „Nezlobte se,“ řekl jsem mu. „Ale já jsem si koupil dům se studnou a tu studnu hodlám normálně používat. Přípojku na vodovod si dělat nebudu. A ryby si chovejte ve svém vlastním rybníku.“
Jeho milý úsměv okamžitě zmizel. Tvář mu ztvrdla a bylo vidět, že je uražený. Beze slova se zvedl, otočil se a odkráčel. Od toho dne se se mnou přestal bavit. Když se potkáme na cestě, ani nepozdraví. Dívá se skrz mě, jako bych byl vzduch.
Můj sen o dobrých sousedských vztazích se rozplynul hned první týden. Ale vlastně jsem za to rád. Ten člověk nehledal souseda. Hledal hlupáka, kterého by mohl využívat. A jsem hrdý na to, že jsem mu hned na začátku ukázal, že na mě si nepřijde. Teď aspoň vím, na čem jsem, a nemusím se přetvařovat. A až si budu chtít nasadit ryby do rybníka, tak si je taky sám chytím.