Článek
Stojím na firemním večírku naší firmy v Praze, v ruce držím sklenici vlažného piva a usmívám se. Kolem mě se kolegové baví, smějí, pošťuchují se. Probírají fotbal, politiku, svoje děti. A já mezi nimi proplouvám jako duch. Mluvím, jen když jsem tázán. Mé odpovědi jsou bezpečné, banální, nekonfliktní. „Jo, Sparta hrála dobře.“ „Ten film jsem ještě neviděl, ale slyšel jsem, že je dobrý.“ Jsem mistr v umění neříct nic.
Kolegové se navzájem dobírají, urážejí se z legrace. Je to součást jejich přátelství, jejich pouta. Ale mě netečuje nikdo. Respektují můj osobní prostor. Nebo je spíš můj osobní prostor tak nedobytná pevnost, že se do ní nikdo ani nepokouší dostat.
Cítím, jak se mi vybíjí sociální baterie. Je to strašně vyčerpávající, neustále analyzovat, počítat, jaká reakce je vhodná, jaký výraz mám nasadit. Je to jako hrát šachy s celým světem najednou.
Vzpomenu si na minulý týden, kdy můj desetiletý syn Matěj rozbil sousedovi okno fotbalovým míčem. V mé hlavě okamžitě naskočil program: „Co by v téhle situaci udělal dobrý táta?“ Žádný vztek, žádné emoce. Jen chladná logika. Donutil jsem Matěje, aby se omluvil. Řekl jsem mu, že škodu zaplatí ze svého kapesného. Odehrál jsem roli „spravedlivého, ale chápavého otce“ naprosto dokonale. Ale nic jsem u toho necítil. Jen prázdnotu a pocit, že zase hraju divadlo.
Vzpomenu si na pohřeb babičky před pár lety. Stál jsem u rakve a necítil nic. Absolutně nic. Jen jsem si v hlavě opakoval: „Tady se máš tvářit smutně, Pavle.“ Tak jsem se tvářil smutně.
Jak jsem se stal tímhle robotem? Vždyť si pamatuju, že jsem byl jiný. Vzpomínám si, že jako kluk, v osmi nebo devíti letech, jsem byl upovídaný. Veselý. Pořád jsem něco vykládal, měl jsem spoustu energie. A pak… pak se něco stalo. Dlouho jsem nevěděl co. Ale dnes večer, tady, uprostřed tohohle hlučného večírku, se mi ta vzpomínka vrátila.
Bylo to na třídních schůzkách ve třetí třídě. Moje paní učitelka si postěžovala rodičům, že v hodinách moc mluvím. A oni to vzali jako osobní selhání. Jako veřejnou ostudu.
Ten večer se všechno změnilo. „Přestaň dělat ostudu,“ řekl mi táta ledovým hlasem. „Ve škole máš mlčet a poslouchat.“ Máma se mnou přestala mluvit, jen po mně vrhala zklamané pohledy. Každý můj pokus o veselý rozhovor byl utnut strohým „Ticho!“.
A tak jsem se to naučil. Pochopil jsem, že můj skutečný, upovídaný a veselý projev je špatný. Nežádoucí. Nebezpečný. A tak jsem ho zabil. Vypnul jsem ho. Stal jsem se tichým, poslušným a nekonfliktním. Stal jsem se dokonalým synem. A prázdným člověkem.
Dopiju pivo a potichu se vytratím z večírku. Nikdo si toho ani nevšimne. Cestou domů noční tramvají přemýšlím o tom osmiletém klukovi, kterého ve mně tehdy umlčeli. A poprvé po třiceti letech je mi ho strašně, strašně líto.
Máte také pocit, že jen hrajete roli a napodobujete ostatní? Že váš skutečný život je vyčerpávající výkon? Nejste v tom sami. Někdy je nejtěžší si přiznat, že masku, kterou nosíme, nám nasadil někdo jiný. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
