Článek
Můj syn Tomáš je v prváku na střední. A skoro každé ráno je to stejné. Budík zvoní, pak ještě jeden, pak můj hlas z kuchyně, ale on spí jako zabitý. Výsledkem je, že mu pravidelně ujíždí školní autobus.
Není to jeho chyba, ne tak docela. Trápí ho spánková apnoe, takže se v noci neustále budí a bojuje s dýchací maskou, kterou má na spaní předepsanou. Ráno je pak naprosto vyčerpaný a není divu, že zaspí.
Přesto, když vyjde z pokoje s provinilým výrazem, nasadím svou přísnou otcovskou tvář. „Tomáši, takhle to dál nejde,“ začnu svou obvyklou přednášku. „Musíš být zodpovědnější. Musíš tu masku nosit správně. Nemůžu tě vozit do školy každý den, mám taky svoji práci.“
On jen kýve hlavou, je mu to líto a já to vím. A pak řeknu tu větu, na kterou v duchu čekám: „Tak si vezmi věci, hodím tě tam.“
A v tu chvíli, kdy za námi zaklapnou dveře bytu a sedáme do naší staré Octavie, se stane zázrak. Moje přísná maska spadne a já cítím čistou, nefalšovanou radost. Protože vím, že jsem právě dostal dar. Dar v podobě patnácti minut času, které jsou jen naše.
Ty cesty autem jsou nejlepší částí mého dne.
Zapnu rádio a místo zpráv naladím svůj starý playlist. Auto se naplní zvukem kapel Olympic, Katapult nebo Pražského výběru. Tomáš se nejdřív šklebil, ale teď už si se mnou občas i brouká.
A povídáme si. Ne o škole, o známkách, o povinnostech. Povídáme si o všem možném. O filmech, které viděl, o holce, která se mu líbí, o nové počítačové hře, o tom, jestli je lepší Marvel nebo DC. Jsou to chvíle, kdy není jen mým synem, kterého musím vychovávat, ale i mým parťákem.
Před pár měsíci to dostalo nový rozměr. Tomáš si udělal řidičák. Takže teď řídí on. Sedím na místě spolujezdce a sleduju, jak se soustředí na cestu, jak mu občas cukne noha na spojce. Dávám mu rady, smějeme se, když mu to chcípne na křižovatce. Je to nová úroveň našeho spojení.
Ale zároveň s tím přichází i hořkost.
Dívám se na něj, na toho kluka, ze kterého se stává muž, a vím, že náš společný čas se krátí. Že za rok už bude mít řidičák naplno a bude jezdit sám. Ranní cesty skončí. Auto bude zase tiché. On bude samostatný, přesně jak ho to učím, a já na něj budu pyšný. Ale kousek mého srdce bude smutný.
Říká se, že jednou přijde den, kdy vás vaše dítě naposledy chytne za ruku, když jdete po ulici. A vy si v tu chvíli neuvědomíte, že je to naposledy. Dojde vám to až mnohem, mnohem později.
A já vím, že tyhle naše ranní jízdy jsou přesně touhle poslední rukou. Jsou to vzácné okamžiky, které brzy skončí.
Takže ano, každé ráno hraju svou roli zodpovědného otce. Zlobím se a nabádám ho, aby vstal včas. Je to moje práce. Ale když večer usínám, tajně si přeju, abych ráno zase slyšel to známé: „Tati? Ujel mi autobus…“
Máte i vy nějakou tajnou radost, která pramení z rodičovství? Prožíváte podobné sladkobolné pocity, když sledujete, jak vaše děti dospívají? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
