Článek
Minulý víkend jsem pomáhal kamarádovi Karlovi se stěhováním. Byl to jeden z těch dnů, kdy se člověk dře od rána do večera a večer cítí každý sval v těle. Tahali jsme těžké skříně a krabice do čtvrtého patra v paneláku bez výtahu. Lilo z nás jako z konve, byli jsme špinaví od prachu, ale měli jsme radost, že se práce konečně chýlí ke konci. Když jsme snesli poslední krabici, Karel plácl do kapsy a řekl: „Tak, a teď si zasloužíme jedno pořádně vychlazený pivo.“
Vyrazili jsme do večerky, která byla hned za rohem. Těšili jsme se, jak si sedneme na lavičku, otevřeme si plechovku a na chvíli si odpočineme. Když jsme ale přicházeli k obchodu, u vchodu seděl na zemi mladý kluk. Mohlo mu být tak něco přes dvacet. Když nás uviděl přicházet, zvedl se a zastoupil nám cestu.
„Pánové, prosím vás,“ začal takovým tím unaveným, odevzdaným hlasem. „Neměli byste nějakou dvacku? Jsem v nouzi, už dva dny jsem nejedl.“ Podívali jsme se s Karlem na sebe. Kluk vypadal zdravě, silně, žádná troska. Bylo nám ho líto, ale zároveň jsme v sobě měli ten známý pocit nejistoty, co v takové situaci dělat.
Karel, který je od přírody dobrák a zřejmě měl po té dřině dobrou náladu, se na toho kluka chvíli díval a pak dostal nápad. „Hele, mladej,“ řekl mu přátelsky. „Poslouchej. Dám ti dva tisíce korun na ruku, když nám teď na dvě hodiny pomůžeš s nábytkem. Zbývá nám tam pár posledních kousků. Co ty na to?“
Zůstal jsem na Karla koukat s otevřenou pusou. Dva tisíce korun za dvě hodiny jednoduché práce? To je tisícovka na hodinu! To jsou peníze, o kterých se nám, co se živíme rukama, může jen zdát. Byla to neuvěřitelně štědrá nabídka. Čekal jsem, že ten kluk bude nadšením bez sebe. Že nám bude líbat ruce a okamžitě půjde s námi.
Ale jeho reakce nám oběma vyrazila dech. Ten mladík se na Karla podíval, zavrtěl hlavou a s naprostým klidem pronesl větu, kterou do smrti nezapomenu. „Ne, díky. Já potřebuju prachy, ne práci.“ A s těmi slovy si zase sedl zpátky na zem ke vchodu do večerky.
Stáli jsme tam jako opaření. Chvíli bylo naprosté ticho. Dívali jsme se jeden na druhého a snažili se zpracovat, co jsme právě slyšeli. On nepotřebuje práci. On potřebuje peníze. Karel jen pokrčil rameny a my jsme vešli do obchodu. Koupili jsme si piva, zaplatili a vyšli jsme ven.
Ten kluk tam stále seděl. Když uslyšel cinknutí zvonku nade dveřmi, zvedl hlavu s nadějí v očích. Ale když viděl, že jsme to zase my, jen si otráveně povzdechl a zase sklopil hlavu. Zřejmě doufal, že vyjde někdo, kdo mu prostě dá peníze, aniž by za ně cokoliv chtěl.
Sedli jsme si na lavičku opodál a otevřeli si to pivo. Chutnalo skvěle. Ale ani jednomu z nás ta scéna nešla z hlavy. „Chápeš to?“ zeptal se mě Karel. „Ten kluk tvrdí, že je na dně, že dva dny nejedl, a pak odmítne takové peníze za chvilku práce. Co to je za logiku?“
Jen jsem pokrčil rameny. Také jsem to nechápal. Celý den jsme se dřeli jako koni, tahali těžký nábytek, abychom si vydělali na živobytí. A tady sedí mladý, silný chlap, který si stěžuje na hlad, ale je líný si na jídlo vydělat, i když mu někdo tu práci nabídne na stříbrném podnose.
Možná měl nějaké své důvody, které neznáme. Možná byl nemocný, i když tak nevypadal. Ale v tu chvíli to v nás zanechalo jen pocit hořkosti a zklamání. Chtěli jsme mu pomoct. Ne jen tím, že bychom mu dali almužnu, ale tím, že bychom mu dali šanci si důstojně vydělat. A on tu šanci s pohrdáním odmítl.
Když jsme dopili pivo, zvedli jsme se a šli jsme zpátky k autu. Ten kluk tam stále seděl a zkoušel své štěstí na další lidi, kteří šli do večerky. Asi nebyl tak zoufalý, jak tvrdil. Protože člověk, který je opravdu zoufalý a má hlad, by za tisícovku na hodinu dělal cokoliv. A rozhodně by neřekl, že nechce práci, ale jenom peníze.
