Článek
Před pár lety, když jsem byla mladší, jsem se s mámou na čas ocitla v azylovém domě pro matky s dětmi. Bylo to těžké období, ale lidé tam k nám byli neuvěřitelně hodní. Pomohli nám postavit se na nohy. Nikdy jsem na to nezapomněla a slíbila jsem si, že jestli někdy budu moct, tu pomoc jim oplatím. A minulý měsíc se mi naskytla příležitost, o jaké se mi ani nesnilo. Bohužel, můj dobrý skutek mi ukázal tu nejošklivější tvář mé vlastní rodiny.
Pracuji v menší firmě, která prodává oblečení. Nedávno se firma stěhovala do nových prostor a potřebovala se zbavit všeho, co zbylo ve starém skladu. A tak nám, zaměstnancům, dali neuvěřitelnou nabídku. Mohli jsme si přijít a vzít si zadarmo tolik oblečení, kolik jen budeme chtít. Byly tam hromady dámského i dětského oblečení, boty, kabelky, sluneční brýle, plavky… prostě všechno.
Když jsem tu zprávu slyšela, okamžitě jsem věděla, co udělám. Moje první myšlenka nepatřila mně, ale těm ženám a dětem v azylovém domě. Věděla jsem, jak moc jim každá maličkost pomůže. Půjčila jsem si od kamaráda velké auto s korbou a vyrazila jsem do skladu. Byl to pohled k nezaplacení. Regály plné nového zboží a já jsem si mohla brát, co jsem chtěla.
Samozřejmě jsem myslela i na svou rodinu. Pro macechu, sestru, babičku a dokonce i pro tátu jsem naplnila po jednom velkém pytli plném krásných věcí. Věděla jsem, že táta občas prodává věci na internetu, tak jsem mu tam dala i pár kousků, o kterých jsem si myslela, že by se mu mohly hodit k prodeji. Chtěla jsem udělat radost všem. Byla jsem přesvědčená, že budou nadšení.
Zbytek auta jsem naplnila až po střechu věcmi pro azylový dům. Bylo to snad patnáct obrovských pytlů na odpadky, plných oblečení a doplňků pro ženy a jejich děti. Nejdřív jsem zajela k našim a vyložila ty čtyři pytle pro ně. Zpočátku vypadali nadšeně, přebírali se věcmi a obdivovali je. Já jsem se rychle rozloučila, protože jsem se těšila na tu nejdůležitější část.
Když jsem přijela k azylovému domu a začala vynášet ty pytle, paní, co tam pracuje, nemohla uvěřit vlastním očím. Byla tak vděčná, že se jí v očích leskly slzy. Říkala, že to pro jejich maminky a děti bude jako Vánoce. Ten pocit, když víte, že jste udělali něco opravdu dobrého a pomohli lidem v nouzi, je k nezaplacení. Cítila jsem se skvěle.
Když jsem se večer vrátila domů, unavená, ale šťastná, zazvonil mi telefon. Volala mi macecha. A její tón nebyl ani trochu vděčný. Místo toho na mě spustila lavinu výčitek. „Jak jsi to mohla udělat?“ křičela na mě. „Proč jsi proboha tolik věcí odtahala do toho azyláku? Proč jsi nevzala víc pro nás?“
Zůstala jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. „Vždyť jsem vám každému přivezla jeden obrovský pytel,“ koktala jsem. „Ale mohla jsi přivézt víc!“ pokračovala. „Víš, kolik peněz jsme na tom mohli vydělat, kdybychom to prodali? Místo toho jsi to jen tak dala pryč!“
Její slova mě zasáhla jako facka. Oni nebyli naštvaní, že mají málo. Byli naštvaní, že jsem pomohla někomu jinému a tím je připravila o jejich možný zisk. Jejich chamtivost byla tak obrovská, že jim naprosto zatemnila mozek. Nezajímaly je ženy a děti v nouzi. Zajímaly je jen peníze.
Po ní mi volal i táta a sestra a všichni mi opakovali to samé. Že jsem se zachovala hloupě a že jsem se měla postarat hlavně o svou rodinu. Bylo mi z toho tak smutno a zle. Chtěla jsem udělat dobrý skutek a odměnou mi byly jen urážky a výčitky od mých nejbližších.
Řekla jsem jim, že jestli bude ještě někdy nějaká podobná akce, tak jim nepřivezu už ani tkaničku do bot. Urazili se, ale mně je to jedno. Nechápu, jak někdo může být tak sobecký. Dostali čtyři pytle krásných věcí úplně zadarmo, a přesto měli pocit, že je to málo. A že si to zaslouží víc než ženy, které utekly před násilím a nemají vůbec nic.
Tato zkušenost mi otevřela oči. Ukázala mi, jaké hodnoty má moje rodina. A já jsem si uvědomila, že se s nimi prostě neshodnu. Pro mě bude vždycky důležitější pomoct člověku v nouzi, než vydělat pár stovek na bazaru. A za tím si stojím.
