Článek
Sedím ve své pronajaté garsonce v Praze na Žižkově a zírám na monitor počítače, kde svítí inzerát na byt 2+kk v Holešovicích. Můj vysněný byt. Právě jsem o něm řekla po telefonu rodičům. A teď se mi z toho jejich rozhovoru ještě točí hlava.
Čekala jsem radost, hrdost, gratulaci. Místo toho jsem dostala výslech jako u maturity. „Byt? Sama?“ divila se máma. „A máš na to vůbec peníze? Víš, jaké jsou dneska úroky? A máš našetřeno na vybavení? Neukvapila ses trochu, Petro?“ Přidal se táta: „A zvládneš platit všechny ty poplatky? Fond oprav, energie… Není to jen tak.“ Mluvili se mnou, jako by mi bylo sedmnáct a já si chtěla za jejich peníze koupit mopeda.
Položila jsem telefon a cítila se malá, neschopná a hloupá. A pak přišla ta otázka, ten paradox, který mi vrtá hlavou už léta. Jak je to možné? Jak mohou titíž lidé, kteří mě v dětství nutili být dospělou, se mnou teď v dospělosti jednat jako s nesvéprávným dítětem?
Vybavila se mi scéna jako z filmu. Je mi deset let. Sedím u kuchyňského stolu a máma naproti mně pláče. Vylévá si srdce o tom, jak je s tátou nešťastná, jak jí nepomáhá, jak se bojí o peníze. A já tam sedím, malá holka s nohama sotva na zemi, a mám na svých bedrech celou tíhu jejího dospělého neštěstí. Hladím ji po ruce a říkám věty, které jsem slyšela v televizi. „To bude dobrý, mami. Nějak to zvládnete.“ Byla jsem její terapeutka. Její zpovědní vrba. Její dospělá kamarádka.
Další vzpomínka. Je mi třináct. Rodiče odcházejí na ples a já mám na starost o pět let mladšího bratra. „Tady máš peníze, skoč pro rohlíky a něco na večeři. V sedm ať je najedený, v osm vykoupaný a v devět ať spí. A ukliď kuchyň,“ zněly instrukce. Nebyla to prosba. Byl to rozkaz. Očekávali stoprocentní výkon dospělé hospodyně. Žádný prostor pro chybu.
A teď? Teď, když jsem opravdu dospělá, finančně nezávislá a chystám se udělat největší investici svého života, se na mě dívají skrz prsty a pochybují o mé schopnosti si přečíst smlouvu.
Dlouho jsem to nechápala. Ale dnes, v tichu svého malého bytu, mi to konečně dochází. Nikdy nešlo o mě. Nikdy nešlo o to, co je pro mě nejlepší v daném věku. Vždycky šlo jen o jejich potřeby.
Když potřebovali někoho, kdo unese jejich emocionální zátěž a postará se o domácnost, nutili mě být dospělou. Když jsem byla dítě, potřebovali, abych byla jejich partnerem a oporou.
A teď, když jsem konečně dospělá a soběstačná, a tudíž je k ničemu nepotřebuju, je moje nezávislost ohrožuje. Cítí se zbyteční. A tak se mě zoufale snaží natlačit zpátky do role dítěte, o které se musí starat a kterému musí radit. Chtějí si udržet kontrolu. Chtějí se cítit důležití.
Pohledem se vrátím k inzerátu na monitoru. Slova mých rodičů mi stále zní v uších, ale už nemají takovou sílu. Už to není kritika mé osoby. Je to jen smutné svědectví o jejich vlastní nejistotě.
Zvednu telefon a vytočím číslo realitní makléřky. Domluvím si prohlídku. Protože vím, že to zvládnu. Zvládla jsem to přece vždycky.
Zažili jste také tenhle matoucí paradox? Byli jste v dětství malými dospělými a v dospělosti jste pro své rodiče stále jen dítětem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou zjistit, že nejste jediní, kdo žije v tomhle zmatku.
