Článek
Hádali jsme se od rána do večera. Hádali jsme se o tom, kam půjdeme na večeři, jakou cestou pojedeme na výlet, i o tom, kdo má na starosti mazání zad dětem opalovacím krémem. Vrátili jsme se z ní víc unavení a otrávení, než když jsme na ni odjížděli. A tak jsem se letos rozhodla pro preventivní úder.
Asi měsíc před naší plánovanou cestou do Itálie jsem si manžela Tomáše posadila ke stolu. „Tomáši,“ začala jsem s vážností diplomata na mírové konferenci. „Pojďme si něco slíbit. Letos to bude jiné. Žádné zbytečné hádky, žádné výčitky, žádná ironie. Budeme k sobě trpěliví a laskaví. Uzavřeme pakt o neútočení. Chci si tu dovolenou konečně užít v klidu. Souhlasíš?“ Tomáš se na mě podíval, usmál se a slavnostně mi podal ruku. „Souhlasím. Letos to bude dovolená bez hádek.“ Byla jsem plná naděje.
Moje naděje vydržela přesně do večera před odjezdem. Do chvíle, kdy přišlo na řadu balení. Já jsem typ člověka, který má rád systém a přípravu. Svůj kufr jsem měla sbalený už dva dny. Měla jsem seznam, všechno pečlivě složené do komínků, kosmetiku v oddělených taštičkách. Byla jsem připravená.
Tomáš je pravý opak. Je mistrem prokrastinace a chaosu. Jeho balení vždycky začíná v deset večer před odjezdem a vypadá jako rabování obchodu s oblečením. A přesně tak to začalo i tentokrát. Zatímco já jsem v klidu kontrolovala pasy a doklady, on v ložnici otevřel skříň a začal z ní na postel vyhazovat hromady oblečení.
Snažila jsem se držet našeho paktu. Zhluboka jsem dýchala a opakovala si v duchu mantru: „Žádné hádky, žádný stres.“ Ale bylo to těžké. Sledovala jsem, jak na hromadu hází pět skoro stejných triček, dvoje džíny (na dovolenou k moři v srpnu!) a tlustý vlněný svetr. „Miláčku, na co si bereš vlněný svetr do Itálie?“ zeptala jsem se co nejjemněji. „No co kdyby byla večer zima,“ odpověděl, aniž by zvedl hlavu.
První náznak blížící se bouře přišel, když nemohl najít své oblíbené plavky. Začal hystericky prohrabávat všechny šuplíky a skříně, přičemž obsah házel na zem. Z našeho uklizeného bytu se stávalo skladiště. „Určitě jsi je někam zašantročila při úklidu!“ obvinil mě. Cítila jsem, jak se mi zvyšuje tep. „Já jsem ti nic nezašantročila. Kdybys to nenechával na poslední chvíli, tak bys je v klidu našel,“ odpověděla jsem už o něco ostřeji. Naše příměří dostalo první trhlinu.
Po půl hodině našel plavky v tašce do posilovny, kam si je sám dal. Neomluvil se. Jen je vítězoslavně hodil na tu obrovskou hromadu na posteli. A pak začal druhá fáze. Snaha nacpat deset kilo oblečení do pětikilového kufru. Rval to tam hlava nehlava. Mačkal, tlačil, bez jakéhokoliv systému.
„Tomáši, prosím tě, zkus to aspoň trochu složit,“ řekla jsem a snažila se ovládnout svůj hlas. „Takhle se ti tam nic nevejde a všechno bude zmačkané.“ „Ale vejde,“ odsekl. „Jen to musím pořádně stlačit.“ A sedl si na ten kufr v marné snaze ho zavřít. Zip se napjal k prasknutí a ozval se varovný zvuk.
A to už jsem nevydržela. „Vždyť ten kufr zničíš! Říkala jsem ti, abys to skládal, a ne to tam cpal jako do popelnice! Jsi naprosto nemožný!“ vykřikla jsem.
Tomáš vyskočil z kufru jako čertík z krabičky. „A ty jsi zase hysterická! Pořád mě jenom komanduješ a kritizuješ! Tak mi to pojď ukázat, ty chytrá, když jsi taková dokonalá!“ zařval na mě.
Stáli jsme uprostřed ložnice, obklopeni tou spouští, a křičeli jsme na sebe kvůli pomačkaným tričkům a jednomu přecpanému kufru. Náš pakt o neútočení, naše vysněná dovolená bez hádek, skončila ještě dřív, než vůbec začala. Vybuchla v záplavě spodního prádla a nesmyslných obvinění.
Najednou jsme oba ztichli. Podívali jsme se na sebe, pak na ten chaos kolem nás. A v tu chvíli mi došlo, jak absurdní to celé je. Dva dospělí lidé se hádají jako malé děti kvůli balení. A já jsem se začala smát. Byl to unavený, hysterický, ale osvobozující smích. Tomáš na mě chvíli nechápavě koukal, ale pak se začal smát taky.
„Dovolená bez hádek, co?“ řekla jsem a utírala si slzy smíchu. „Zdá se, že jsme selhali hned v první disciplíně.“
Už jsme se nehádali. Mlčky jsme spolu začali skládat to jeho oblečení. Společně jsme zavřeli kufr. A já jsem si uvědomila, že ten náš plán byl od začátku odsouzen k zániku. Že představa dovolené úplně bez hádek je nereálná utopie. Možná, že smyslem není se nehádat. Možná je smyslem umět se po té hádce spolu zasmát.
Druhý den jsme odjeli. A samozřejmě jsme se pohádali ještě několikrát. U snídaně, na pláži, i při večeři. Ale pokaždé, když už to vypadalo, že to zase bouchne, jeden z nás řekl: „Pozor, kufr!“ A oba jsme se začali smát. Ta naše první hádka se stala naším interním vtipem, naší záchrannou brzdou. A naše dovolená nakonec nebyla bez hádek. Ale byla plná smíchu. A to je možná mnohem víc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
