Článek
Teď se se mnou sestra nebaví a část rodiny mě odsuzuje, že jsem jí zničila sen. Ale já si myslím, že jsem udělala správnou věc – chránila jsem dítě před zneužíváním.
Je mi 28, sestře Janě 36. Jana je vdaná za Petra a mají dvě děti, kluka a holku. Synovec s neteří jsou zlatí, žádní extra raubíři, prostě normální děti, co se občas pošťuchují. Mám je ráda. Ale se ségrou… no, náš vztah je na bodu mrazu. Asi před pár lety jsem u ní asi dva roky bydlela a bylo to peklo. Viděla ve mně jen pracovní sílu zadarmo, zdroj peněz a nonstop hlídání. I když jsem si našla malou brigádu v obchodě, chtěla po mně skoro půlku výplaty, nebo ať táhnu. Totálně mě využívala. Jakmile to šlo, odstěhovala jsem se a od té doby se vídáme jen na rodinných oslavách, a i tam je to spíš takové nucené.
Jakmile jsem vypadla, začala si stěžovat, jak „nemá s dětmi žádnou pomoc a nikdy si neodpočine“. Občas pohlídám, ale jasně jsem jí řekla, že i když mám volno v práci, neznamená to automaticky, že chci strávit osm hodin s jejími dětmi.
No a pak přišla s tím, že by si chtěla vzít dítě do pěstounské péče. Ne malé dítě, ale puberťáka. Když jsem se jí na to vyptávala víc, vylezlo z ní něco šíleného. Chce si vzít do pěstounky teenagera, aby měla doma chůvu na plný úvazek! Její logika byla asi takováhle: „Chtěla bych někoho tak 16 nebo 17letého, víš, někoho, kdo už je v systému dlouho. Mohl by spát se synovcem v pokoji (mají jen třípokojový byt) nebo klidně v komoře. Pomáhal by mi s domácími pracemi, úklidem, vařením a taky s mým pečením (peče na zakázku dorty a cukroví). A hlavně by hlídal děti, abychom si s Petrem mohli občas někam vyrazit nebo mít chvilku pro sebe. Určitě bude vděčný za domov a nebude si stěžovat. Nebudu mu muset nic platit. A až mu bude osmnáct, můžu si prostě zažádat o dalšího! Puberťák bude mnohem jednodušší než malé dítě, bude rád za střechu nad hlavou, jídlo, hadry a sourozence, jestli ho odtrhli od těch jeho.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou! Řekla jsem jí, že je to příšerný nápad, že to nemůže myslet vážně! Ale neposlouchala mě, mávla rukou a jela si dál podle svého. Asi před měsícem se u mě v bytě objevila paní ze sociálky (nebo OSPOD, nebo jak se to jmenuje). Chtěla se mě na sestru na něco zeptat, prý mě Jana uvedla jako někoho, kdo může dát doporučení nebo posudek. Neváhala jsem ani vteřinu. Okamžitě jsem té paní řekla, proč sestra doopravdy chce pěstounské dítě a jak se ke mně chovala, když jsem u ní bydlela. Paní mi poděkovala.
Za pár dní mi volala sestra, úplně ubrečená, že jí zamítli žádost o pěstounství i adopci. Prý jí ta sociální pracovnice řekla, že její domov a ona sama nejsou vhodní. Hned se ptala, jestli jsem něco neřekla. Přiznala jsem, že ano, že jsem řekla pravdu. Začala na mě ječet, pak zavěsila a od té doby jsme spolu nemluvily. Poslala mi pár dost naštvaných zpráv. Několik členů rodiny je na její straně. Myslí si, že pěstounské děti jsou snad nějací psi nebo co, že by měly být šťastné jen za střechu nad hlavou a s radostí dělat všechny domácí práce.
Tak co myslíte? Jsem tady fakt ta špatná já?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
