Článek
Jsem Petr, je mi 35, a moje žena Magda je stejně stará. Posledních pár měsíců dře na obrovském projektu, který má rozhodnout o její kariéře. Maká od rána do večera, domů chodí pozdě. Já dělám na stavbě, takže máme taky bláznivou pracovní dobu. Když neprší, jsem tam klidně dvanáct hodin, abychom dohnali skluz. Poslední týden jsme se skoro neviděli.
Ve čtvrtek ráno začalo strašně lít, tak nás poslali domů. Stavím se jako obvykle v posilce, ale pak si řeknu, že to zkrátím a skočím za Magdou do kanclu. Koupím kytku, vezmu ji na večeři, oslavíme to desáté výročí. Kolem půl jedné vejdu do budovy. Nikola na recepci mi říká: „Ještě asi nešli na oběd, proč jí tu kytku nedáš sám?“ Bzučákem mi otevře dveře do kanceláří.
Všude bylo mrtvo. Její kancelář měla zavřené dveře. Nikdy neklepu, prostě vejdu. A tak jsem vešel. Stál tam nějaký chlap, zezadu se k ní tiskl a nosem jí jezdil po krku. Ona se zakláněla a chichotala se přesně tím způsobem, který tak dobře znám. Ještě říkala: „Musíme to dodělat…“ Dostal jsem takovou ránu do břicha, že jsem se nemohl nadechnout. Prásknul jsem kyticí na stůl, procedil skrz zuby: „Všechno nejlepší k výročí,“ a vypadl jsem ven. Neslyšel jsem, co volala. Jen jsem kolem Nikoly houknul na shledanou a byl jsem pryč. Sotva jsem vyšel z budovy, začal mi zvonit telefon.
Celou cestu domů jsem brečel jako želva. V garáži jsem sundal ze stropu kempingové vybavení a prostě odjel. Ujel jsem asi dvě hodiny, někam směrem na Kokořínsko. Musel jsem utéct. Šel jsem po stezce, kde už jsme spolu kdysi byli, taková tříhodinová túra. Moc nepiju, takže jsem neměl žádný alkohol. Jen jsem tam seděl a přemýšlel. Zpětně jsem rád, že jsem neměl moc času přemýšlet, co s sebou. Obvykle si na vandr beru aspoň nůž, jsou tu divočáci a jeden nikdy neví. Ale v tom stavu, v jakém jsem byl, bych si možná ublížil. Telefon mi hučel, jak se mi Magda snažila dovolat, tak jsem ho vypnul.
Když jsem se vracel k autu, abych chytil signál, viděl jsem zmeškaný hovor od nejlepšího kamaráda. Zavolal jsem mu zpátky. Prý mu Magda volala, aby mě zkontroloval, jestli jsem neudělal nějakou blbost. Řekl jsem mu, že si to musím promyslet a že se ozvu.
Projížděl jsem si v hlavě celé naše manželství. Jsme z úplně jiných světů. Mě vychoval děda s mámou, neměli jsme moc peněz, ale nikdy nám nic nechybělo. Děda měl na všechno nějaké rčení. Říkával, že manželství je ta nejtěžší práce, jakou kdy budu mít. Bože, jak mi chybí. Magda se narodila do peněz. Žádní miliardáři, ale vždycky měla skvělé oblečení, nové auto, nejlepší školy. A je nádherná. Jedenáct z deseti. Často jsem si z ní dělal srandu, jestli jí v krku neuvízla stříbrná lžička.
Potkali jsme se, zamilovali se. Její rodina se bála, že ty finanční rozdíly budou problém, ale nějak jsme to ustáli. Když dodělala školu, naplánovali jsme svatbu. Dohodli jsme se, že si budeme navzájem ukazovat své světy. Vzal jsem ji na divokou vodu, ona mě na symfonii. Lezli jsme po skalách, šli na vernisáž. Souhlasili jsme, že musíme zažít to, co baví toho druhého. A fungovalo to. Koupil jsem si dva smokingy. Zpětně nevidím žádné varovné signály. Z prvních dvou prací odešla, protože jí tam chlapi nedali pokoj, partneři ve firmě se ji snažili opít a dostat do pokoje. Tahle třetí práce byla jiná, ve vedení jsou i ženy a ona tam vypadala opravdu šťastně. My jsme vypadali šťastně.
A teď je pátek a já jsem doma. Zavolal jsem jí. Zeptal jsem se, kde je. Prý v práci. Sarkasticky jsem prohodil, že práce je u ní zjevně na prvním místě. Odpověděla, že když s ní nemluvím, co má asi dělat. To je fér. Za hodinu má být doma. Čekám. Chci naše manželství zachránit. Chci se zeptat proč, ale nechci slyšet odpověď „já nevím“. Co udělala, je špatné, ale prosím, žádné urážky, pořád je to moje žena. Nevím, jak se mám ptát. Vím, že se rozbrečím a zapomenu na všechno, co jsem chtěl říct. Co byste dělali vy?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
