Článek
Holky, musím se vám s něčím svěřit, protože už nevím, čí jsem. Bydlím v Praze v bytě 3+kk ještě se dvěma klukama, Martinem a Romanem. Nájem a energie platíme na třetiny, to je v pohodě. Ale jídlo, to je kapitola sama pro sebe. Hned na začátku jsme si řekli, že si každý kupuje svoje a co není tvoje, na to prostě nesahej. Aby nedošlo k omylu, všechno si poctivě popisujeme lihovkou – „Petra“, „Martin“, „Roman“. Jasné jak facka, že jo? No, jak pro koho.
Tenhle problém se táhne už skoro rok a mně už z toho vážně hrabe. Roman mi prostě bezostyšně krade jídlo. Přijdu z práce a krabička se zbytky večeře (s mým jménem, samozřejmě!) je pryč. Nebo si otevřu nový jogurt a druhý den je půlka pryč. A nejhorší je to s mým mandlovým mlékem. Kupuju si ho, protože mi chutná víc než kravské a taky není nejlevnější, že jo. Jenže zatímco já si ho dám tak dvakrát do týdne do kafe, litrová krabice je za pár dní záhadně prázdná. Jak kdyby se vypařilo!
Už jsem s Romanem měla kvůli tomu nespočet debat, spíš teda hádek. Vždycky všechno popřel, koukal na mě jako na blázna, že si snad vymýšlím. Přitom je to jasné jak facka. S Martinem jezdíme do práce spolu autem, máme oba ranní šichty kousek od sebe, takže vím, že on to být nemůže. Vždycky když se vrátíme domů a Roman už je pryč v práci (chodí na odpolední), zjistím, že mi zase něco chybí. Martinovi se to občas stalo taky, ale míň často. Asi mu Roman nejí jeho věci, protože Martin si kupuje samé zdravé divnosti.
A nejvtipnější na tom je, že Roman si pro sebe nakupuje hory jídla, třeba z Kauflandu nebo Alberta tahá plné tašky, a na svoje věci je neuvěřitelně háklivý. Pokaždé, když přijde s nákupem, nám snad ještě mezi dveřmi hlásí: „Tohle je moje, na to mi nesahejte!“ No drzost!
Minulý týden mi zase záhadně zmizelo skoro celé nové mandlové mléko. A to už mi fakt bouchly saze. Pohár trpělivosti přetekl. Zašla jsem večer do večerky a koupila litr obyčejného plnotučného mléka. Ten zbyteček mého mandlového jsem dopila a do prázdné krabice jsem nalila to kravské. Jasně, byla to trochu podpásovka, ale chtěla jsem mít konečně důkaz! Roman má totiž intoleranci laktózy. Ne úplně drsnou, ale ví, že mu po kravském mléce není dobře.
Druhý den, v sobotu, jsme se s Martinem vrátili z práce a doma byl oheň na střeše. Roman tam lítal jak čertík z krabičky a hned na mě spustil, že kvůli mně proboha trčel čtyřicet minut na záchodě s průjmem! Prý si dělal nějaký proteinový koktejl a použil „moje“ mléko. Já jsem na něj jenom koukla a s ledovým klidem povídám: „Aha. Takže ty jsi ten, kdo mi celou dobu krade moje věci z lednice?“
No, myslela jsem, že vybouchne! Úplně zrudnul. Jasně, začal koktat, že si jenom „občas“ trošičku vzal, ale víc než to, že byl přistižen při činu, ho štvalo, že jsem si dovolila vyměnit to mléko! Řekla jsem mu na rovinu, že bych to nikdy neudělala, kdyby prostě přestal brát moje věci nebo se aspoň přiznal a nedělal ze mě idiota.
Martin se teda přidal na moji stranu, dokonce se tomu potichu smál, že zloděj konečně dostal za vyučenou. Teď je u nás doma samozřejmě atmosféra, že by se dala krájet. Je dusno. Martin mi říkal, že se ho Roman snaží přemluvit, abychom mě vystěhovali. Jenže chudák netuší, že my už si s Martinem hledáme nový podnájem jen pro nás dva, protože nám oběma jeho chování leze krkem už pěkně dlouho.
Když jsem to vyprávěla kamarádkám, některé si myslely, že jsem to přehnala a byla jsem na Romana zlá. Ale já si pořád myslím, že jsem v právu. Kradl mi jídlo, zapíral to, a já jsem to prostě chtěla dokázat. Co si o tom myslíte vy? Byla to moc drsná pomsta?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
