Článek
Jmenuju se Honza, je mi třicet a poslední dobou se cítím spíš jako fotr na plný úvazek než jako chlap, co si užívá života. Moje mladší ségra Anička, je jí dvanáct, teď totiž bydlí u mě. Naši bydlí na druhým konci republiky a máma má nějaký zdravotní trable, tak jsme se domluvili, že bude Anička zatím u mě v Praze, abychom to všichni líp zvládali.
Musím říct, že Anička je fakt zlatá holka. Někdy mám pocit, jako by byla moje vlastní dcera. Hodně jsem se o ni staral už dřív, naši jsou skvělí, ale jsou to spíš taková ta stará škola, víte co. Takže všechny ty moderní věci, problémy ve škole s kámoškama nebo první lásky, to řeší spíš se mnou. Věřím, že mi důvěřuje, možná víc než našim, což je někdy těžký, ale jsem za to rád.
No a teď k tomu, co mě tak strašně vytočilo. Před pár dny jsem měl videohovor s přítelkyní, Petrou. Jsme spolu asi rok. Anička zrovna prošla kolem v kraťasech a tričku, bylo vedro, znáte to léto v paneláku. Jen co zašla za roh, ale pořád byla slyšet v pokoji, Petra udělala takovej ten ksicht a procedila mezi zuby: „Hele, možná bys ji měl trochu míň krmit, Honzo, stehna má teda pěkně buclatý.“
Holky, v tu chvíli jsem viděl rudě. Vůbec jsem nepřemýšlel a prostě to ze mě vyletělo: „Sklapni, prosím tě!“ A hned jsem ten hovor típnul. Jasně, Anička není žádná modelka z reklamy na Gisele Bündchen, je to normální holka, která roste a má možná pár kilo navíc, ale proboha, komu tohle dospělá ženská říká o dvanáctiletým dítěti?! Vždyť je to ještě dítě!
A teď přijde ten největší gól. Čekal bych, že se Petra aspoň chytne za nos a třeba napíše „promiň, to jsem přehnala“. Ale kdepak! Místo toho mi začaly chodit zprávy od všech možných známých – jejích kamarádek, dokonce i od pár mých kámošů – že jsem se prej úplně zbláznil. Jak jsem si mohl dovolit takhle mluvit se svojí přítelkyní? Že jí dlužím omluvu já! Mně to hlava nebere. Já čekám omluvu od ní za to, že byla hnusná na moji ségru, a místo toho jsem za největšího hulváta pod sluncem já.
Fakt nevím, co si o tom myslet. Jsem fakt tak špatnej přítel, když bráním svoji malou ségru před takovýma řečma? Měl jsem to přejít a řešit to pak nějak v klidu? Nebo je normální, že se dneska takhle mluví o dětech a já jsem ten divnej? Fakt si připadám jak v Jiříkově vidění. Co byste dělaly vy?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
