Článek
Já jsem se snažila. Plánovala jsem večeře, navrhovala výlety, kupovala lístky do kina. Ale většinou jsem narazila na zeď nezájmu.
„Miláčku, co kdybychom jeli o víkendu na ten wellness pobyt, o kterém jsem ti říkala?“ zeptala jsem se ho jednoho večera. „Promiň, teď nemůžu, mám moc práce,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od svého notebooku.
„Tak co třeba zítra kino? Dávají ten nový film, co jsi chtěl vidět.“ „Jsem strašně unavený, necháme to na jindy, jo?“
Večery u nás vypadaly pořád stejně. On seděl na gauči, buď s notebookem, nebo s mobilem, a já jsem seděla vedle něj a cítila jsem se neuvěřitelně osamělá. Byla jsem pro něj jen kulisa. Samozřejmost. Byla jsem si jistá, že mě miluje, ale bral mě jako kus nábytku. Jako něco, co tady prostě je a bude a nemusí se o to nijak snažit. A mě to už přestávalo bavit.
A pak, jednoho večera, když zase hypnotizoval displej svého mobilu a na mé otázky odpovídal jen jednoslovně, mě napadla jedna zoufalá, malá a tak trochu ošklivá lež.
Držela jsem v ruce svůj mobil a jen tak jsem prohodila do ticha: „Hm, to je zajímavý.“ Martin nereagoval. „Páni,“ zkusila jsem to znovu, tentokrát o něco hlasitěji.
Konečně zvedl hlavu od svého mobilu. „Co je?“ zeptal se podrážděně.
Podívala jsem se na něj s tím nejnevinnějším výrazem, jakého jsem byla schopná. „Ale nic, jen mi píše můj bývalý, David.“
V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Bylo to, jako by do něj udeřil blesk. Notebook zaklapl. Mobil odložil na stolek. Napřímil se a celým tělem se ke mně otočil. Jeho letargie byla pryč. V očích měl najednou stoprocentní, laserový fokus. Na mě.
„Cože? David? Co ti píše?“ zeptal se a v jeho hlase byla směsice šoku, podezření a paniky.
„Ale, jen tak,“ řekla jsem lhostejně a dál jsem se dívala do mobilu. „Že prý na mě pořád myslí a že by mě chtěl vidět.“
„Ukaž!“ vyjel. „To není tvoje věc, to je soukromé,“ odpověděla jsem klidně, i když mi srdce bušilo. Moje malá lež fungovala lépe, než jsem čekala.
Celý zbytek večera se nesl v duchu jeho vyptávání. Kdo je David? Proč mi píše zrovna teď? Co jsem mu odepsala? Muž, který se mnou sotva promluvil, mě najednou vyslýchal jako detektiv. A druhý den to pokračovalo. Ráno mi udělal snídani. Z práce mi poslal zprávu, jak se mám. Když přišel domů, přinesl mi květiny.
A večer přišel s tím největším šokem. „Víš co, miláčku?“ řekl a vzal mě za ruku. „Přemýšlel jsem o tom. Máš pravdu, poslední dobou jsem byl strašně unavený a nevěnoval jsem se ti. Co kdybychom si o víkendu udělali volno? Jen my dva. Mohli bychom jet na ten wellness, jak jsi chtěla. Už jsem se díval na internet a našel jsem jedno volné místo.“
Dívala jsem se na něj a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Měla jsem radost. Podařilo se mi ho probudit. Měla jsem jeho plnou pozornost. Měla jsem svůj vysněný víkend. Ale zároveň mi bylo neuvěřitelně smutno. Proč to nešlo dřív? Proč musela přijít imaginární hrozba v podobě mého bývalého přítele, aby si na mě vzpomněl?
Ten víkend byl nádherný. Martin byl pozorný, milý, vtipný. Byl to ten muž, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Ale já jsem si v koutku duše nesla pachuť té lži. A to zjištění, že jeho láska a pozornost nejsou samozřejmé. Že se o ně musí bojovat. A že nejúčinnější zbraní je, bohužel, žárlivost.
Naučila jsem se ten den jednu důležitou, i když trochu smutnou lekci. Že ten nejlepší způsob, jak přimět muže, aby si vážil toho, co má, je předstírat, že o to má zájem někdo jiný. Nevím, jestli je to správné. A nevím, jestli chci hrát takové hry po zbytek života. Ale pro teď? Pro teď si užívám jeho pozornost. A můj bývalý David, který o ničem neví a žije si spokojeně svůj život, mi právě zařídil tu nejlepší dovolenou za poslední roky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
