Článek
Pro něj hokej není sport. Je to náboženství. Během zápasů naší reprezentace se z milujícího, klidného důchodce mění v cholerického trenéra, stratéga a nesmlouvavého kritika. Jeho obývák se stává zimním stadionem, on sám střídačkou i kotlem fanoušků v jednom. A my, zbytek rodiny, jsme jen trpěliví diváci jeho jedinečného představení.
Letos to ale bylo jiné. Máma s tátou si totiž měsíc před mistrovstvím pořídili novou televizi. Obrovskou, tenkou, s dokonalým obrazem a všemi možnými chytrými funkcemi. Byla to mámina velká radost a pýcha. Těšila se, jak si na ní bude pouštět své oblíbené filmy a dokumenty o přírodě. Netušila, že se její nový technologický miláček brzy stane hlavním aktérem rodinného dramatu.
Všechno se semlelo během čtvrtfinálového zápasu s Finy. Byl to nervy drásající zápas. Prohrávali jsme, pak jsme srovnali, pak jsme zase prohrávali. Děda prožíval každou vteřinu. Chodil po obýváku sem a tam, ruce za zády jako generál před bitvou. Udílel pokyny hráčům vzdáleným tisíce kilometrů. „Střílej, ty jelito!“ křičel na našeho nejlepšího útočníka. „Nahraj to, proboha, vždyť tam máš volnýho hráče!“ lamentoval. „Toho brankáře by chytila i moje stará!“ řval, když jsme dostali gól.
Moje máma, jeho dcera, se ho snažila uklidňovat. „Tati, prosím tě, sedni si. Nebo z toho dostaneš infarkt. Vždyť je to jenom sport,“ říkala mu tím svým klidným, mateřským hlasem. To byla ale ta největší chyba. „Jenom sport?!“ otočil se na ni děda s očima planoucíma spravedlivým hněvem. „To není jenom sport! To je otázka národní hrdosti! To ty nemůžeš pochopit!“
Zápas se blížil ke konci. Prohrávali jsme o gól. V poslední minutě jsme měli obrovský tlak. A pak to přišlo. Náš nejlepší hráč se ocitl sám před prázdnou bránou. Stačilo jen doklepnout puk do sítě. Celý obývák zatajil dech. A on… minul. Puk se otřel o tyčku a vyletěl ven. V tu chvíli se v dědovi něco zlomilo.
Došel až těsně k té nové, obrovské obrazovce. Zvedl svůj třesoucí se ukazováček a namířil ho na uslzenou tvář nešťastného hokejisty. „Ty jsi zrádce národa!“ zakřičel. A pak, v záchvatu naprostého šílenství, se jeho hněv obrátil od hráče k samotnému poslu špatných zpráv. K naší nové televizi.
„A ty!“ zařval a prstem teď mířil na logo značky pod obrazovkou. „Ty placatá, prolhaná bedno! Jenom nám ukazuješ, jak prohráváme! Jak jsme neschopní! Jsi k ničemu! Zbytečná! Ani hezkej obraz nemáš, všechno je to takový umělý a přesaturovaný!“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Siréna v televizi oznámila konec zápasu. Prohráli jsme. Ale to už nikoho nezajímalo. Všechny oči se upřely na mou matku. Její tvář byla bílá jako stěna. Z hokejové fanynky se v jediné vteřině stala uražená majitelka nové, drahé a právě hrubě ponížené televize.
Pomalu vstala. Přešla k dědovi, který stále ještě zíral na černou obrazovku. „Tati,“ řekla tichým, ale ledově klidným hlasem. „Já chápu, že jsi zklamaný z hokeje. Ale urážet tady nebudeš nikoho. Ani členy rodiny, ani vybavení bytu.“ Děda jen mávl rukou. „Prosím tě, vždyť je to jenom televize.“
„Ne,“ odpověděla matka a její hlas byl pevný. „Tohle je naše nová televize, na kterou jsme dlouho šetřili a ze které mám radost. A ty jsi ji právě urazil. A víš co? S tebou se o hokeji už nikdy v životě nebudu bavit. A dokud se téhle televizi neomluvíš, tak se s tebou nebudu bavit vůbec.“
A tak začala naše rodinná studená válka. Děda, ve své neústupné hrdosti, samozřejmě odmítl omluvit se kusu elektroniky. „Zbláznila ses? Omlouvat se krabici?“ odsekl. A máma, stejně tvrdohlavá, trvala na svém. Následující dny byly peklo. Žili v jednom bytě, ale naprosto se ignorovali. Máma mluvila skrze mě. „Zeptej se prosím tě dědečka, jestli si dá kávu.“ Děda dělal to samé. Bylo to absurdní a nesnesitelné.
Po třech dnech ticha a napětí jsem našel dědu stát v obýváku před zhasnutou televizí. Stál tam a jen se na ni díval. Přistoupil jsem k němu. „Dědo, prosím tě, řekni jí promiň. Vždyť je to hloupost,“ prosil jsem ho.
Jen si povzdechl. Rozhlédl se po místnosti, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší. Pak se naklonil k té černé obrazovce a velmi tiše, skoro neslyšně, zamumlal: „No tak promiň, no. Nemyslel jsem to tak. Obraz máš vlastně docela hezkej.“
V tu chvíli se za dveřmi obýváku ozvalo tiché zakašlání. Stála tam máma. Snažila se tvářit vážně, ale v koutcích úst jí pohrával lehký úsměv. „Slyšela jsem to,“ řekla. „Omluva se přijímá.“
A příměří bylo uzavřeno. Děda sice tvrdil, že se omlouval mně, ne televizi, ale všichni jsme věděli své. Od té doby je při hokeji o něco klidnější. A máma se na svou novou televizi dívá s ještě větší láskou. Protože ví, že si dokázala zjednat respekt i u toho nejtvrdohlavějšího člena naší rodiny.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
