Článek
Pracovala jsem na brigádě v jedné bageterii v centru Brna. Bylo to fajn, rychlá práce, fajn lidi… až na jeden detail. Všechny moje kolegyně byly Ukrajinky s nádhernýma, dlouhýma, havraníma vlasama. Já, se svými středně dlouhými hnědými vlasy, jsem mezi ně moc nezapadala. Ale to by nevadilo, kdyby se z toho nestal problém.
Pokaždé, když přišel nějaký zákazník a stěžoval si, že našel v jídle dlouhý černý vlas, můj šéf ani na vteřinu nezaváhal. Okamžitě se otočil na mě a spustil. Bylo mu úplně jedno, že jsem byla jediná, kdo poctivě nosil vlasy stažené v drdolu a přes ně síťku, přesně podle předpisů. Ostatní holky na to kašlaly, vlasy jim vlály všude kolem. Ale vinná jsem byla vždycky já. Bez vyšetřování, bez ptaní. Prostě proto.
Už mě to nebavilo. Ta bezmoc, ta nespravedlnost. Tak jsem se jednoho dne naštvala. Zašla jsem ke kadeřnici a nechala si na hlavě vytvořit tu nejzářivější modrou, jakou si dovedete představit. Vypadala jsem trochu jako šmoula na tripu, ale účel to splnilo.
A pak to přišlo. Zase. Zákazník s vážnou tváří přišel k pultu a v ruce držel bagetu, ze které vyzývavě trčel dlouhý, černý vlas. Šéf se nadechl k dalšímu svému kázání, otočil se na mě… a zarazil se.
„Tak tentokrát to asi moje vina nebude, co?“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem a ukázala na svou modrou hlavu. „Ledaže by mi přes noc zčernaly a zase se odbarvily.“
Ten jeho výraz. Ta směs vzteku, překvapení a ponížení. To, jak se nadechl a zase vydechl, protože nemohl říct ani slovo. Bylo to lepší než výplata.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
