Článek
Mám svůj malý rituál. Vždycky obědvám přesně od dvanácti do jedné. Nesnídám, ráno do sebe hodím jen kafe a litry vody, takže oběd je pro mě svatý a jediný jídlo, který mě drží při životě až do večera. V kalendáři mám tenhle čas zablokovaný jako „nedotknutelný“. Jenže pak k nám do firmy přišel nový šéf. Tedy, on nebyl úplně nový, jen ho čerstvě povýšili a evidentně mu to stouplo do hlavy a potřeboval si na někom léčit mindráky.
A začal mi plánovat schůzky. Přesně doprostřed mé obědové pauzy.
Poprvé jsem to přešel. Říkal jsem si, že to je asi něco urgentního. Podruhé taky. Ale pak se z toho stal zvyk. Tak jsem se ozval a slušně mu připomněl, že to je má pauza na oběd. A víte, co mi na to řekl? „No jo, ale všichni musíme občas přinášet nějaké oběti.“
Aha. Tak fajn. Pochopil jsem.
Na další poradu jsem se připojil s plným talířem špaget s masovými koulemi. Kameru jsem měl samozřejmě zapnutou, mikrofon taky. S plnou pusou jsem občas jen zvedl palec na znamení souhlasu, zatímco jsem nahlas srkal a přežvykoval. Kolegové se snažili tvářit, že to nevidí, ale v očích se jim zračilo pobavení.
O pár dní později se situace opakovala. Tentokrát jsem si přinesl pálivá kuřecí křidýlka. To lepkavé olizování prstů bylo slyšet až na konec firemního chatu. Minulý týden ve čtvrtek to zkusil znovu. Naštěstí mi v lednici zbyla pizza ze včerejška.
Nakonec to nevydržel. Uprostřed prezentace o kvartálních výsledcích mě přerušil: „Musíte u té porady opravdu jíst?“
Usmál jsem se do kamery tím nejsladším úsměvem. „No jo, ale všichni musíme občas přinášet nějaké oběti.“
Dnes je pátek. Tento týden jsem kupodivu neměl v kalendáři mezi dvanáctou a jednou ani jednu poradu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
