Článek
Když jsem studovala na vysoké škole, přivydělávala jsem si jako pokladní ve velkém hypermarketu na okraji města. Byla to náročná práce, zvláště o víkendech. A právě v jednu rušnou sobotu odpoledne, kdy byly fronty nekonečné a vzduch plný stresu, se to stalo.
Seděla jsem na expresní pokladně, určené pro nákupy do deseti položek. K mé kase přijel muž kolem padesátky s vozíkem tak přeplněným, že by jeho obsah stačil na menší rodinnou oslavu. Vnitřně jsem si povzdechla, ale abych nezdržovala už tak dlouhou frontu, rozhodla jsem se ho bez komentáře obsloužit.
Zatímco jsem s profesionální rychlostí skenovala jeho nákup, on se zjevně nudil a rozhodl se mě bavit svými poznámkami. „Musíte to mít těžké, slečno,“ začal povýšeně. „Tolik tlačítek. Pamatuji si dobu, kdy chlapi u kasy zvládli všechno z hlavy, bez těch vašich pípátek.“
Snažila jsem se o zdvořilý úsměv. „Snažím se, pane.“
„Není to práce pro ženskou, co?“ pokračoval, naprosto ignorujíc mé tiché přání, aby už mlčel. „Chce to logiku, rychlost. To se musí nechat, jste docela rychlá… na holku.“
V tu chvíli jsem se kousla do rtu a dál skenovala jeho zboží. Poslední, co jsem potřebovala, byla hádka se zákazníkem. Konečně jsem všechno namarkovala. Podal mi velkou dvoutisícovou bankovku. Rychle a přesně jsem mu spočítala peníze nazpět a s úsměvem mu je podala.
Místo aby si je prostě vzal, ušklíbl se a s pohrdavým tónem, dostatečně nahlas, aby to slyšeli i lidé za ním, pronesl: „Jste si jistá, zlatíčko? To je hodně peněz. Nechcete si zavolat vedoucího na kontrolu? Abychom se ujistili, že jste se nespletla a neochudila firmu… nebo mě.“
A to byla ta chvíle. Viděla jsem, jak se lidé ve frontě za ním ošívají. Cítila jsem to ponížení. A rozhodla jsem se, že jeho hru budu hrát s ním.
S tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopna, jsem odpověděla: „Vlastně, pane, to je skvělý nápad. Bezpečnost a přesnost na prvním místě. Přepočítáme si to společně, abychom měli všichni klid na duši.“
Vzala jsem peníze zpět a začala jsem je pomalu a záměrně počítat na pult, aby to všichni za ním ve frontě viděli a slyšeli. Moje pohyby byly klidné a metodické.
„Takže,“ začala jsem a dívala se mu zpříma do očí. „Začneme bankovkami. Pět set korun… sedm set… osm set… devět set. Máme devět set v bankovkách. A teď mince.“ Oddělila jsem je do malých hromádek. „Deset korun… dvacet… třicet… pětatřicet… a padesát haléřů. Přesně, jak jsem řekla. Zdá se, že mé počty jsou v naprostém pořádku, pane.“
V nastalém tichu se ozvalo z fronty tiché zasmání. Jedna paní na mě dokonce spiklenecky mrkla. Zákazník zrudl jako rak. Jeho arogantní úsměv byl pryč, nahradil ho výraz naprostého ponížení. Bez jediného dalšího slova popadl peníze a tašky s nákupem a téměř utekl od pokladny.
O týden později přišel znovu. Tentokrát si stoupl do správné fronty. Byl tichý. Zdvořilý. Dokonce mi řekl „děkuji“ a „nashledanou“. Lekce očividně zabrala. A já jsem si v duchu řekla, že někdy je nejlepší způsob, jak se bránit, porazit někoho jeho vlastními zbraněmi – v mém případě klidem a nepopiratelnou kompetencí.
