Článek
S manželem Petrem máme tři děti. Naši dva synové jsou jeho věrnou kopií – tmavé vlasy, tmavé oči, snědá pleť. Když se nám ale před pěti měsíci narodila dcera Anička, byla jako z jiného světa. Bledá pleť, blonďaté vlásky a pronikavě zelené oči. Je přesnou kopií mé prababičky, volyňské Češky.
Petr tomu ale očividně nevěřil. Od první chvíle, co ji v porodnici uviděl, trval na tom, že chce test otcovství.
Zpočátku jsem to odmítala. Přišlo mi to ponižující. Doufala jsem, že mi po všech těch letech věří. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná. Ale on mi nevěřil. A první dva měsíce Aniččina života mi udělal peklo na zemi.
Nechtěl ji pochovat, ani když zoufale plakala, zatímco já jsem se snažila uvařit nebo se věnovat klukům. Nikdy v noci nevstal, aby mi s ní pomohl. Nepomohl mi absolutně s ničím.
Bolelo to o to víc, že u našich synů byl úplně jiný. Byl mi obrovskou oporou, pomáhal mi se vším, byl to ten nejlepší táta a partner. Ale tentokrát mě nechal samotnou. Bylo to to nejhorší období mého života.
Přestěhovala jsem se za ním na maloměsto, takže tu nemám žádnou rodinu ani přátele. Byla jsem na všechno sama. Jen já a Anička, která navíc trpěla na koliky. A do toho péče o další dvě děti a domácnost.
Jeho rodina se ke mně otočila zády v okamžiku, kdy Aničku poprvé uviděli.
Rozhodla jsem se pro ten test otcovství v den, kdy měl náš starší syn narozeniny. Petrův otec a matka přišli na oslavu a fotili si všechna svá vnoučata. Tedy, skoro všechna. Aničku, spící v kočárku, do společné fotky odmítli zahrnout. V tu chvíli jsem věděla, že je zbytečné čekat, až dostanou rozum.
Výsledek testu otcovství byl samozřejmě pozitivní. Všichni byli v šoku. A samozřejmě se cítili provinile, že mi nevěřili.
Všichni se omlouvali. Petr plakal, když poprvé doopravdy držel naši dceru v náručí. Vím, že jeho omluvy byly upřímné, a proto jsem mu odpustila. Ale jeho rodině odpustit nedokážu.
Chovali se ke mně otřesně. Říkali o mně hrozné věci jen pár dní po porodu, v době, kdy jsem byla nejzranitelnější. Na jejich urážky a pohrdání zapomenout nemůžu.
Petr ví, že jeho rodinu nechci vidět, ani nechci, aby se přibližovali k našim dětem. Respektuje to a řekl jim to. Poslední tři měsíce jsme tedy jen my, naše malá pětice.
Ale není to tak dobré, jak jsem čekala. Náš vztah, který to měl napravit, je v troskách.
Petr se neustále omlouvá. Pláče pokaždé, když drží Aničku. Je zaseknutý v cyklu viny a já jsem z té situace unavená. Chci, abychom byli zase šťastní jako dřív. Ale ta jizva je příliš hluboká.
Jak se můžeme pohnout dál? Petr navrhl, abychom začali chodit na párovou terapii. Může nám terapie opravdu pomoci opravit něco, co se tak zásadně rozbilo? Může se důvěra, jednou takto pošlapaná, vůbec kdy vrátit?
Prošli jste si ve vztahu krizí, která otřásla samotnými základy vaší důvěry? Podařilo se vám ji překonat? Podělte se o svůj příběh a zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
