Článek
Žijeme už asi osm let v takový zapadlý vísce kousek za Benešovem. Velký pozemky, cesty jsou spíš polňačky a nikdo moc neřeší, jestli máte na zahradě dokonale střižený trávník, nebo hromadu starýho železa. Byla to vždycky pohoda, lidi si rozuměli a žili jsme si v našem klidným nepořádku v naprosté harmonii. My jsme se sem přesně kvůli tomu stěhovali – abychom si mohli na svým plácku dělat, co chceme, a nikdo nás za to nebuzeroval. Máme tam pár aut v různým stádiu rozkladu, nějaký materiál… Prostě takový normální venkovský bordýlek na dvouhektarovým pozemku.
Jenže asi před rokem koupil sousední pozemek nějakej chytrák z Prahy. A začalo peklo. Ten chlap se ani nepředstavil, jeho první krok byl, že na půlku vesnice anonymně poslal stavební úřad. Věděli jsme, že to byl on, protože se tím pak chlubil u ostatních. Přijel se podívat, co to koupil za poklad, a zjistil, že vedle něj bydlí lidi jako my. Na kameře jsme ho chytili, jak nám leze čtyřicet metrů do pozemku, aby si zblízka prohlédnul naše hromady šrotu.
Vyvrcholilo to, když udělal scénu kvůli staré rezavé Felicii. Měli jsme u hranice pozemku zatlučený jeden kůl, spíš jen tak pro orientaci, nikdy jsme to nebrali na milimetr přesně. A špička blatníku tý Felicie se toho kůlu skoro dotýkala. Ten chlap dostal hysterák, že mu parkujeme na jeho pozemku a že nám nechá auto odtáhnout.
Tak to byla poslední kapka. „Dobře, chceš to přesně? Budeš to mít přesně,“ řekli jsme si. Zavolali jsme geodeta, aby to oficiálně zaměřil.
Ten pocit, když geodet chodil po zahradě s těma svýma tyčkama a pak přišel s výsledkem… K nezaplacení. Ukázalo se, že ta hranice, kterou jsme tak nějak tušili, byla celá špatně. Ale ne v náš neprospěch. Ta skutečná, úředně potvrzená hranice, ležela dobrých šest metrů v JEHO pozemku. Ten blázen se hádal o dvacet čísel a přišel o stovky metrů čtverečních. Na kameře jsme pak viděli, jak zdrceně okukuje nové kolíky. Od té doby jsme ho neviděli. Možná jsme ho z vesnice úplně vyhnali.
A perlička na závěr? Zjistili jsme, že má problémy i se sousedy z druhé strany. To jsou malí farmáři, chovají prasata, a taky u nich není zrovna sterilní prostředí. Paní si na něj musela vyřídit soudní zákaz přiblížení. Navíc se s ním teď soudí o kůlnu, kterou postavila před patnácti lety. Stojí celá na jeho nově nabytém pozemku, což znamená, že podle zákona o vydržení je teď prakticky její.
A co my? Právě na té nové, správné hranici stavíme krásný, nový, neprůhledný plot z vlnitého plechu. Ať má kluk radost z výhledu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
