Článek
Bydlí s námi. Přítelčin mladší brácha, Lukáš. Je mu devatenáct, na vysokou nešel, nepracuje, jen celé dny sedí doma, hulí trávu a hraje videohry. My s přítelkyní Veronikou jsme oba v práci od rána do večera, takže má celý byt pro sebe.
Už deset let sbírám stříbrné dvacetikoruny z první republiky. Pro ty, co nevědí, tyhle mince mají sice nominální hodnotu dvacet korun, ale jejich skutečná hodnota je někde jinde.
Měl jsem jich rovných sto. To znamená, že ten jeho hloupý zadek si za ně pořídil trávu v hodnotě dvou tisíc korun, ale ve skutečnosti mi ukradl sbírku za víc než sto dvacet tři tisíc.
Když jsem na to přišel, byl oheň na střeše. Trvám na tom, aby mi přítelkyně vrátila plnou hodnotu, tedy 123 000 Kč. To je prostě aktuální cena stříbra a sběratelská hodnota, tečka. Jenže ona se hádá, že mi dluží jen dva tisíce, protože to je částka, kterou si její bratr myslel, že krade. Podle ní „dostal trávu jen za dva tisíce, takže je to fér“. Dobře, a co ten zbytek? Co moje další peníze, které se jen tak vypařily?
Aby toho nebylo málo, nazvala moji sbírku „zbytečnou, paranoidní hloupostí“. Přitom ví, že mince sbírám nejen jako investici pro případ inflace, ale prostě proto, že z toho mám radost. Je to můj koníček, baví mě se na ně dívat, třídit je.
Teď ze mě dělá konspiračního teoretika, který hromadí stříbro na konec světa. Což je možná i trochu pravda, ale co to na celé situaci mění? Jsem tu za blázna já, protože chci zpátky hodnotu toho, co mi její bratr ukradl? Nebo ona, protože obhajuje zloděje a absolutně nechápe hodnotu cizího majetku a koníčků?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
