Článek
Je to tady. Ta chvíle, které jsem se roky děsil. Zrovna mi v e-mailu přistála zpráva od personální ředitelky jedné z největších bank v Praze. Píše, že se na mě moc těší na letní stáži, kterou mi dohodil můj táta přes svého kamaráda z golfu. Srdce mi buší až v krku a chce se mi zvracet. Protože celý můj život, jak ho zná můj táta, je jedna velká, pečlivě budovaná lež.
Všechno to začalo na střední. Naši mě přestali kontrolovat, co se týče známek. Jejich mentalita byla jednoduchá: „Je nám jedno, co děláš, hlavně se dostaň na dobrou vejšku.“ A tenhle přístup jim vydržel i na vysoké. Nikdy se neptali na známky, na zápočty. Dali mi volnou ruku, dokud jsem studoval obor, který chtěli oni – ekonomku – a dokud jsem sliboval, že odpromuju včas a s dobrými výsledky.
Jenže já jsem v prváku vyletěl. Z několika zkoušek. Musel jsem přestoupit na jiný, mnohem snazší obor, který s ekonomikou neměl skoro nic společného. Neřekl jsem jim to. A oni se neptali. Tak jsem si myslel, že dokud se budu držet a nějak tu školu doklepu, bude to v pohodě. Zametl jsem to pod koberec a doufal, že se na to nikdy nepřijde.
A pak, z ničeho nic, mi táta minulý semestr řekl, ať mu pošlu svůj životopis. Že se jen tak podívá. Zpanikařil jsem. V rychlosti jsem si na počítači vytvořil CV, ale samozřejmě jsem tam nechal ten původní, prestižní obor, přikrášlil si průměr a vymyslel pár studentských projektů. Myslel jsem si, že jsem se zachránil.
A teď, o zimních prázdninách, na mě táta shodil tu bombu. Řekl mi, že zná lidi v jedné velké bance, že jim poslal můj životopis a všechno a že chce, abych tam nastoupil na stáž.
Takže jsem v háji. Úplně. Pravděpodobně na to přijdou, zavolají tátovi a já budu za lháře a podvodníka. Možná mě vydědí, nebo se se mnou přestanou bavit. A v tom nejlepším případě? V tom nejlepším případě na to nepřijdou, dají mi tu práci a já budu muset žít s pocitem viny, že jsem dostal místo, které si nezasloužím, jen díky protekci a lži. Tohle celé je tak depresivní, že se mi z toho dělá zle. Jsem normálně pohodář, ale z téhle šlamastyky mám úzkost jako nikdy předtím. Cítím se jako pitomec, že jsem selhal a lhal o tom své rodině, a teď jsem na pokraji odhalení.
Nevím, co mám dělat. Mám se přiznat a zklamat všechny, nebo mám dál hrát tuhle nebezpečnou hru a doufat, že to nějak projde? Každá možnost mi připadá jako noční můra.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
