Článek
Včera byl ten nejlepší den mého života. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji, který trval skoro rok, jsem konečně volná. Když mi zavolal můj právník a řekl mi, že moje matka konečně podepsala papíry a vzdala se všech práv nade mnou, rozplakala jsem se štěstím. Poprvé od svých osmnácti let mám plnou kontrolu nad svým vlastním životem, nad svými penězi a nad svými rozhodnutími. A ten pocit je k nezaplacení.
Možná to zní divně, že dospělá, čtyřiadvacetiletá žena mluví o tom, že získala svobodu od vlastní matky. Ale náš vztah nebyl normální. Když jsem byla mladší, měla jsem nějaké problémy a matka se stala mým opatrovníkem, který za mě řešil všechny úřední věci. Co bylo horší, získala plný přístup a kontrolu nad mým bankovním účtem, kam mi chodila celá výplata. Měla to být dočasná pomoc, ale ona se té moci nikdy nechtěla vzdát.
I když jsem dospěla, stále se mnou jednala jako s nesvéprávným dítětem. Rozhodovala o tom, za co můžu a nemůžu utratit své vlastní peníze. Když jsem potřebovala něco většího, musela jsem ji prosit a vysvětlovat jí to. Každý můj výdaj kontrolovala a kritizovala. Byl to neustálý pocit ponížení a bezmoci. Byla jsem dospělá žena, která si vydělávala vlastní peníze, ale připadala jsem si jako malá holka, která si musí říkat o kapesné.
Nejhorší ale bylo, jak svou moc zneužívala, když se naštvala. Párkrát, když jsme se pohádaly, mi prostě zablokovala kartu a já jsem se nedostala ke svým penězům. Byla to její oblíbená zbraň, jak mě potrestat a donutit mě, abych se podřídila. Vrchol všeho ale přišel loni, a právě tenhle incident mě donutil konečně začít bojovat.
Jely jsme spolu na výlet do Brna. V autě jsme se kvůli nějaké hlouposti strašně pohádaly. Její hněv byl nepříčetný. Uprostřed Brna, města, kde jsem to vůbec neznala, zastavila auto, přikázala mi vystoupit a prostě odjela. Nechala mě tam stát na ulici, bez peněženky, bez dokladů, bez ničeho. Všechny mé věci zůstaly u ní v autě. Jediné, co jsem měla, byl můj telefon.
V panice jsem zjistila, že mi zablokovala platební kartu v mobilu. Stála jsem uprostřed cizího města, bez koruny v kapse, a nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem se tak ponížená a bezmocná. Naštěstí jsem si vzpomněla na kamarádku, která v Brně studovala. Zavolala jsem jí a ona pro mě okamžitě přijela. Pomohla mi, zaplatila mi jídlo, hotel a lístek na vlak domů. Její dobrota v ten hrozný den byla to jediné, co mě drželo nad vodou.
Když jsem se vrátila domů, věděla jsem, že takhle už dál žít nemůžu. Věděla jsem, že musím získat zpět svůj život. Začala jsem hledat právníka. Bylo to těžké, protože jsem neměla žádné peníze na zaplacení předem. Všechny mé úspory byly na účtu, který ovládala matka. Už jsem ztrácela naději, ale pak jsem narazila na mladého právníka, který si vyslechl můj příběh a souhlasil, že mě bude zastupovat a že mu zaplatím až potom, co vyhrajeme.
Začal dlouhý a ošklivý soudní proces. Matka bojovala jako lvice. U soudu tvrdila, že jsem nezodpovědná a neschopná se o sebe postarat. Že mě jen chrání. Bylo to vyčerpávající, ale já jsem se nevzdala. Věděla jsem, že bojuji za svou svobodu.
A včera ten boj konečně skončil. Matka, zřejmě unavená z neustálých tahanic, podepsala dohodu a vzdala se všech práv. Konečně! Dnes jsem si založila svůj první, skutečně vlastní bankovní účet. Všechny trvalé příkazy na placení nájmu a telefonu jsem si převedla na sebe. Poprvé v životě mám pocit, že jsem skutečně dospělá.
Před chvílí mi od mého právníka přišla první faktura. A já jsem v životě neplatila žádný účet s větší radostí. Ten kus papíru pro mě není jen účet za právní služby. Je to doklad o mé svobodě. Je to potvrzení, že jsem to dokázala. Asi si ho nechám zarámovat.
Cesta přede mnou je ještě dlouhá. Musím se naučit spoustu věcí o hospodaření s penězi a o tom, jak se o sebe postarat. Ale je to ta nejkrásnější a nejvíc vzrušující výzva. Konečně si můžu žít po svém. A i když to zní divně, jsem neskonale vděčná za tu první složenku, kterou můžu zaplatit jako svobodný člověk.
