Článek
Minulý měsíc jsem byla u rodičů v našem rodinném domku v Říčanech. Pomáhala jsem mámě probírat staré papíry a šanony, které se za desítky let nastřádaly ve skříni. Byla to taková ta líná, slunečná sobota, plná vůně sekané trávy a vzpomínek.
Když jsem zvedla hromadu starých desek, všimla jsem si papíru, který z nich tak trochu vykukoval. Viděla jsem jen kus nadpisu, který končil slovy „…jako ta, která přežila znásilnění“, a vedle toho, na druhém řádku, něco, co vypadalo jako jméno mé sestry.
Vím, že jsem to neměla číst. Vím to. Ale zkuste si v takové situaci poručit. Existovala asi vteřina, zlomek času, kdy jsem mohla předstírat, že jsem nic neviděla, a papír zastrčit zpátky. Ale má sobecká část, ta, která si myslí, že má právo všechno vědět, zvítězila.
Naivně jsem si myslela, že cokoliv si představím, bude horší než realita. Vždyť znám svoji mámu. Je to ten největší extrovert, jakého znám, oblíbená, vždy usměvavá. Na vysoké v divokých devadesátkách byla královnou každého večírku, nikdy neměla nouzi o nápadníky.
Čekala jsem příběh o nejasných hranicích a mlhavých vzpomínkách. Něco z večírku na koleji, co se trochu zvrtlo, příběh ohraný desítkami let, které od té doby uplynuly. Nechtěla jsem její zkušenost zlehčovat, spíš jsem si ji v hlavě připravovala zaškatulkovat, úhledně ji uložit vedle ostatních historek z jejího mládí.
Pak jsem ale začala číst.
A slova na tom zažloutlém papíře mi vyrazila dech. Nebyl to příběh o nejasných hranicích. Bylo to přesně to, co si lidé představí, když se řekne znásilnění v té nejbrutálnější podobě.
Stalo se to za panelákem, kde tehdy bydlela. Spáchali to dva cizí muži. Se zbraní v ruce. Na její čtyřiadvacáté narozeniny.
Četla jsem a v hlavě mi to nešlo dohromady. Moje máma, žena, která věří, že lidé jsou v jádru dobří. Moje máma, nejemocionálnější a nejempatičtější člověk, jakého jsem kdy potkala. Moje máma, která dodnes z osmdesáti procent zapomíná zamykat dveře od našeho domu. Byla znásilněna se zbraní u hlavy, když byla o půl roku mladší, než jsem teď já.
Udělalo se mi fyzicky zle. Papír se mi v rukou třásl.
V eseji popisovala, jak tato událost prověřila všechny její vztahy. Jak se s ní její tehdejší nový přítel okamžitě rozešel. Jak se jí lidé – ženy i muži – ptali, co měla na sobě a jestli si o to náhodou neříkala. Jak se k ní muži, kteří o ni předtím měli zájem, najednou chovali, jako by byla nakažená, poškozené zboží.
A pak, v tom textu plném bolesti, se ukázala ta máma, kterou znám. Popsala celou tu hrůzu jako „cenný lakmusový papírek vztahů“. Díky tomu prý poznala, kdo jsou její opravdoví přátelé. S některými zpřetrhala vazby, s jinými se naopak sblížila.
Četla jsem to a cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Slzy vzteku a lítosti nad tím, čím si musela projít. A zároveň slzy studu.
Protože já jsem v tom jejím testu selhala.
Tím, že jsem ten papír vzala do ruky. Tím, že jsem si předem myslela, že její trauma dokážu nějak zmenšit a zařadit. Zradila jsem její důvěru a ukradla jsem jí příběh, který patřil jenom jí.
Nevím, co mám dělat. Nemůžu jí říct, že to vím. A nemůžu to „odvědět“. Pokaždé, když ji teď vidím, jak se směje nebo nechává odemčené dveře, už v tom nevidím naivitu. Vidím v tom neuvěřitelnou, vzdorovitou sílu, které nikdy nebudu schopna porozumět. A zároveň vidím tajemství, které mě od ní teď dělí jako neviditelná zeď.
Tíží i vás nějaké rodinné tajemství nebo příběh, se kterým se nemáte komu svěřit? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy i pouhé sdílení může přinést malou úlevu.
