Článek
Nedělní oběd u našich v Říčanech. Rituál, který se léta nemění. Vůně hovězího vývaru a máminy bábovky se mísí s napětím tak hustým, že by se dalo krájet spolu s knedlíkem. Přijela jsem s duší na cucky po ošklivém rozchodu, ale věděla jsem, že tady útěchu nenajdu. Naopak. Tady začne druhá bitva.
Sotva jsem si sundala boty, už to začalo. Máma si mě změřila pohledem a spustila. „Terezko, ty vypadáš strašně! Jsi bledá. Nespala jsi? Proč máš kruhy pod očima? Něco se děje? Nechceš si vzít Ibalgin?“ Její hlas byl plný úzkosti. Ale ne o mě. O sebe. Moje špatná nálada narušovala její představu dokonalé neděle a tenhle problém bylo potřeba okamžitě odstranit.
Byla jako hasič, který běhá s jedním kbelíkem vody a snaží se uhasit požár v celém lese. Její „péče“ byla panická snaha zamést jakoukoliv negativní emoci pod koberec, aby se ona sama mohla cítit lépe. „Usměj se, prosím tě, nebo mi zkazíš celý oběd,“ dodala a v tu chvíli jsem se stala jen vadným kusem v jejím dokonalém servisu.
A pak zazvonil zvonek. Teta Jana a strýc Pavel. V okamžiku, kdy vešli do dveří, jsem přestala existovat. Máma se proměnila v dokonalou hostitelku, táta, který doteď mlčel za novinami, ožil a začal vtipkovat. Já jsem se stala součástí nábytku. Neviditelnou kulisou jejich rodinného divadla. Seděla jsem u stolu, poslouchala, jak se baví o politice a sousedech, a cítila jsem se osamělejší než kdykoliv předtím.
Mluvili o mně, ale nikdy ne se mnou. „Naše Terezka teď dělá v Praze v nějakým tom marketingu, viď, že jo,“ prohodil táta mým směrem, ale odpověď nečekal. Byla to jen informace pro hosty. Stejně jako informace o tom, že ta skříň v rohu je po babičce. Byla jsem jen další exponát.
Vrchol přišel, když máma odnášela talíře. V chůzi se ke mně otočila a prohodila: „A co v práci, všechno dobrý?“ Ještě než jsem stihla otevřít pusu, už byla zády ke mně a vkládala nádobí do myčky. Ta otázka nečekala na odpověď. Byla jen prázdným gestem, odškrtnutou položkou na seznamu „Jak se tvářit, že mě zajímá život mé dcery“. V tu chvíli mi v žilách začala vřít krev.
To je ono. To je ten paradox, který mě ničí. Jsem pro ně buď akutní problém, který je třeba vyřešit, aby měli klid, nebo jsem vzduch. Neexistuje nic mezi tím. Neexistuje klidný, upřímný zájem. Neexistuje prostor pro moje skutečné pocity, protože ty jsou pro ně buď otravné, nebo nepodstatné.
Pochopila jsem, proč s nimi nedokážu mluvit o ničem důležitém. Jak bych mohla? Svěřit se jim se svým zlomeným srdcem by bylo jako vylít si duši do vysavače. Všechno by to nasálo, zpracovalo a vyplivlo jako hromádku prachu, kterou je třeba uklidit. Nebo by to prostě ignorovali.
Řekla jsem, že mě bolí hlava a že musím jet, abych si stihla v Praze ještě něco zařídit. Protestovali, samozřejmě. Ne proto, že by jim vadilo, že odjíždím, ale proto, že to narušovalo jejich scénář. Přesto jsem sebrala klíče a vypadla. V autě na D1 jsem nebrečela. Jen jsem pevně svírala volant a dívala se před sebe.
Konečně jsem to pochopila. Nejsou jen zanedbávající. Nejsou jen dusící. Jsou obojí. A to není dvojitá péče. Je to dvojitá zrada. Je to prázdnota zabalená do příliš těsného objetí. A já v tomhle objetí už dál nemůžu a nechci dýchat.
Poznáváte v tom chování své blízké? Máte také příběh o tom, jaké to je cítit se neviditelný? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o své pocity.
