Článek
S Davidem se známe od základky. Není to pro mě jen nejlepší kamarád, je to brácha, kterého jsem si vybral. Prošli jsme si spolu vším – prvními láskami, prvními opicemi, průšvihy ve škole i sháněním první brigády. Vždycky jsme si kryli záda.
Před dvěma lety jsem potkal Kristýnu. Okamžitě to mezi námi zajiskřilo. Byla vtipná, chytrá, krásná. Brzy jsem ji představil Davidovi a byl jsem šťastný, že si hned padli do oka. Vytvořili jsme takovou tu nerozlučnou trojku. Osud to zařídil tak, že jsme všichni tři skončili na place v jedné restauraci na Žižkově.
Já dělal ranní, oni dva měli většinou večerní směny. Bylo mi jasné, že si po práci občas zajdou s kolegy na pivo. Bylo to normální. Když mi Kristýna poprvé řekla, že po zavíračce ještě skončili u Davida v garsonce, jen jsem mávl rukou.
„Vždyť víš, že bydlím až na Hájích, nechtělo se mi v noci trmácet přes celou Prahu,“ vysvětlovala. Věřil jsem jí. Věřil jsem jim oběma. Byl to přece David. Můj brácha. Nikdy by mi neublížil.
Postupně se z toho stal zvyk. Dvakrát, třikrát do týdne mi Kristýna napsala, že přespí u Davida na gauči. Já, blbec, jsem si říkal, že je to vlastně super, že si tak rozumí a že je o ni postaráno.
První trhlina přišla před pár týdny. Kristýna přišla domů, byla divná, tichá. Večer se mi v posteli rozplakala. Řekla mi, že je zmatená. Že ke mně pořád něco cítí, ale že… že se jí začal líbit David.
Srdce mi spadlo do kalhot. Přísahala ale, že se mezi nimi absolutně nic nestalo, že je to jen její hloupý pocit a že udělá všechno pro to, abychom to my dva zachránili. Byl jsem v šoku, ale miloval jsem ji. Řekl jsem si, že každá krize se dá překonat.
O pár dní později si mě vzal stranou David. Tvářil se provinile. „Hele, brácho, musím ti něco říct,“ začal. „Kristýna… ona to na mě zkouší. Když u mě spí, snaží se ke mně tulit. Musel jsem ji několikrát odmítnout. Nic se nestalo, přísahám, ale měl bys to vědět.“
V tu chvíli jsem ho viděl jako hrdinu. Jako toho, kdo chrání naše přátelství. Všechna moje naštvanost se obrátila proti Kristýně. On byl ten čestný, ona ta, která nás zrazovala.
Skutečná pravda ale měla teprve přijít. A měla bolet tisíckrát víc. Včera v práci mě odchytil Lukáš, další kolega a kamarád. Vypadal vážně. „Tome, musím ti něco říct. Je mi to blbý, ale David se mi včera na baru totálně složil. Byl na plech a všechno mi to vyklopil.“
Zatajil se mi dech.
„Nebylo to tak, jak ti říkal,“ pokračoval Lukáš a díval se mi do očí. „Nebylo to jen spaní na gauči. Prej se tam tulili každou noc. A co je nejhorší… posílali si navzájem nahý fotky.“
Stál jsem tam a nebyl schopen slova. V uších mi pískalo. Svět kolem se rozmazal. Lhali mi. Oba dva. Do očí. Můj nejlepší přítel a moje holka si za mými zády budovali vlastní zvrácený svět plný lží.
Před koncem směny jsem si počkal na Kristýnu. Chystala se zrovna odejít, smála se. Když mě uviděla, úsměv jí ztuhl na rtech.
„Já už vím všechno,“ řekl jsem jen, hlasem, který ani nebyl můj. „Už ti nemůžu věřit ani pozdrav.“ Otočil jsem se a odešel dřív, než bych řekl něco, čeho bych litoval.
Od té doby mi nepřestal vibrovat telefon. Zprávy na Messengeru. Zmeškané hovory. Omluvy. Výmluvy. Že byla opilá, že byla hloupá, že miluje jenom mě. Ignoruju to.
Chci mluvit s Davidem. Chci mu vmést do tváře jeho zradu. Ale nedokážu to. Nedokážu se mu ani podívat do očí.
Ztratil jsem dva nejdůležitější lidi v mém životě. Zničili důvěru, kterou jsem v ně jedenáct let a dva roky budoval. A já tu teď sedím v prázdném bytě, zírám do zdi a absolutně netuším, co mám dělat a kde mám začít sbírat střepy svého života.
Zradil vás někdo, komu jste bezmezně věřili? Pokud máte příběh, se kterým se chcete svěřit a třeba tím pomoci i ostatním, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě váš příběh vyberu a zveřejním příště.
