Článek
Sedím v open-space kanceláři v Praze na Pankráci a zírám na monitor, ale nevidím ho. Před chvílí za mnou přišel šéf, poplácal mě po zádech a před celým týmem pochválil můj návrh na nový projekt. Všichni se usmívali, gratulovali mi. Já jsem jen ze sebe vykoktal tiché „díky“ a cítil, jak se mi do tváří hrne horkost. Ne z radosti. Ze studu a paniky.
Proč nedokážu přijmout pochvalu? Proč každé uznání vnímám jako hrozbu? Odpověď se skrývá v jednom jediném sobotním odpoledni před osmi lety.
Bylo mi pětadvacet a byl jsem s tátou na naší chatě na Sázavě. Štípali jsme dříví, popíjeli pivo, byla to jedna z těch vzácných chvil mužské pohody. Zrovna mě v práci povýšili a já jsem měl poprvé v životě pocit, že jsem fakt něco dokázal. S neskrývanou hrdostí jsem se mu s tím pochlubil.
Čekal jsem plácnutí po zádech, možná i slova chvály. Místo toho se táta zamyslel, napil se piva a s klidem, jako by mi vysvětloval, jak se prořezávají stromy, pronesl větu, která mi navždy změnila pohled na svět. Na něj. Na sebe.
„Víš, Tomáši,“ řekl a podíval se na mě. „Já jsem ti celé ty roky schválně srážel sebevědomí. Jen abys nebyl moc namyšlený. Trocha pokory člověku nikdy neuškodí.“
V tu chvíli se zastavil svět. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Že je to nějaký jeho divný vtip. Ale on pokračoval. Vysvětloval mi to jako nějakou výchovnou strategii. Jako by mi předával moudrost.
A mně se v hlavě začal promítat celý můj život, ale s novými, děsivými titulky. Všechny ty „drobnosti“ najednou dostaly smysl.
Když jsem v deseti letech vyhrál výtvarnou soutěž, řekl: „Hezký, ale na chleba si tím nevyděláš.“ Když jsem si našel první holku, jeho komentář zněl: „Je pěkná, ale není na tebe moc chytrá?“ Když jsem se radoval z jedničky z fyziky, připomněl mi trojku z češtiny.
Každý můj úspěch byl okamžitě znehodnocen. Každá moje radost byla zkalena pochybností. Vždycky jsem si myslel, že jsem prostě málo dobrý. Že se musím víc snažit. Že jsem věčný zklamání.
Nikdy mě nenapadlo, že to nebylo o mně. Bylo to o něm. Byl to jeho záměr. Jeho metoda, jak mě držet při zemi. Jak mě mít pod kontrolou. On mi nezpůsobil nízké sebevědomí nedopatřením. On mi ho cíleně vypěstoval. Jako nějakou jedovatou rostlinu.
Od toho dne na chatě je všechno jinak. Dívám se na něj a vidím svého sabotéra. Člověka, který mě záměrně mrzačil, aby ze mě nebyl „namyšlenec“.
A tak teď sedím v kanceláři a kolegův kompliment ve mně nevyvolává radost, ale strach. Protože v mé hlavě je hluboce zakořeněný program, který říká: Pozor. Sebevědomí je nebezpečné. Hrdost je pýcha. Radost je jen předehra k ponížení.
Jak se s tímhle dá žít? Jak si mám věřit, když ten, kdo mi měl dát křídla, mi je systematicky a s úsměvem přistřihoval? Nevím. Vím jen, že ta jeho věta mě bolí víc než jakákoliv facka. Facka totiž přebolí. Ale tohle je jed, který působí napořád.
Máte také podezření, nebo dokonce jistotu, že vaše nízké sebevědomí nebylo jen vedlejším produktem výchovy, ale jejím cílem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší se vyrovnat s tím, že bolest, kterou cítíme, byla způsobena úmyslně.
