Článek
Stalo se to, když mi bylo devět let, ve čtvrté třídě, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byla jsem nová ve škole a snažila jsem se co nejméně vyčnívat. Naše třídní učitelka, paní Konečná, byla žena před důchodem, přísná a často bez špetky trpělivosti pro to, co nazývala „dnešními dětmi“. Její třída byla jejím královstvím, kde vládla železnou rukou a kde i cesta na toaletu podléhala přísnému harmonogramu.
Právě probíhala hodina češtiny. Probírali jsme něco, co se ostatní učili už loni, a tak jsem si potichu četla knihu s hlavou položenou na lavici. Už chvíli jsem cítila podivnou, tupou bolest v břiše, ale snažila jsem se jí nevěnovat pozornost. Pak paní Konečná s povzdechem oznámila, že je čas na naši plánovanou pauzu na toaletu. Byla jsem ráda, doufala jsem, že mi chvilka pohybu pomůže.
Všichni jsme se postavili a seřadili do fronty u dveří, já jako obvykle vzadu. A v tu chvíli, jak jsem vstala, mě zasáhla bolest, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Nebyla to tupá bolest, byla to ostrá, bodavá křeč, jako by mi někdo vrazil nůž do břicha. Ztuhla jsem, zalapala po dechu a svět se se mnou zatočil. Nohy se mi podlomily. Svezla jsem se na studené linoleum, schoulila se do klubíčka a začala jsem hlasitě vzlykat. Z bolesti, ze strachu i ze šoku.
Slyšela jsem, jak třída utichla. Pak jsem uslyšela těžké, podrážděné kroky paní Konečné. Její stín na mě padl. Čekala jsem slova útěchy, pomoc. Místo toho se ozval její ledový, netrpělivý hlas: „Aničko, co je to zase za divadlo? Vstávej.“
Její tón byl tak bezcitný, že mě na chvíli ochromil. Mezi vzlyky jsem ze sebe vykoktala: „Já… já myslím, že mi maminka říkala, že jsem dostala… měsíčky.“ Bylo to poprvé, styděla jsem se, bála jsem se a bolelo to. Svěřovala jsem se dospělé ženě, od které jsem čekala pomoc.
Podívala se na mě s výrazem naprostého znechucení. Pak se ušklíbla a hlasitě, aby to slyšela celá třída, pronesla: „Menstruace? V devíti letech? To si snad děláš legraci. A i kdyby, takhle se nechová dospělá slečna. Přestaň být dramatická. Žádné měsíčky nebolí takhle hrozně, aby se kvůli tomu člověk válel po zemi. Zvedni se a přestaň zdržovat třídu.“
V tu chvíli, navzdory vší té bolesti a ponížení, se ve mně něco zlomilo. Ta nespravedlnost, ta krutost, to veřejné ponížení… probudily ve mně nečekanou sílu. Zvedla jsem hlavu, podívala se jí zpříma do očí plných slz, a s hlasem, který se mi už netřásl, jsem řekla:
„To, že vy už měsíčky nemáte, neznamená, že se můžete posmívat těm mým!“
Ve třídě nastalo hrobové ticho. Spolužáci na mě zírali s otevřenou pusou. Tvář paní Konečné nabrala několik odstínů červené. Byla ponížená, zaskočená a naprosto odzbrojená. Její autorita se zhroutila před zraky třiceti dětí. Její jedinou reakcí byl výkřik: „Do ředitelny! Okamžitě!“
Samozřejmě, že ředitelka zavolala mé matce. Ale když jí vylíčila svou verzi o mé „drzosti“, moje máma na druhém konci linky jen klidně řekla: „Rozumím. Moje dcera se omluví za to, že byla drzá. A já očekávám, že se jí paní učitelka Konečná omluví za to, že ponížila dítě, které mělo bolesti, před celou třídou. Jedu tam.“
Když se na to dívám zpátky, jsem na své devítileté já stále hrdá. Byla to první chvíle v mém životě, kdy jsem se postavila nespravedlivé autoritě a bránila svou vlastní důstojnost. A to je lekce, na kterou nikdy nezapomenu.
