Článek
Stalo se to, když mi bylo asi čtrnáct let, na druhém stupni základní školy. Měli jsme učitelku na etickou výchovu, paní Dvořákovou, která byla tak trochu úkaz. Byla to žena pevných, ale často až fanatických názorů, pro které neexistoval žádný protiargument. Její třída byla jejím kazatelským pultem, ze kterého nás poučovala o morálce, hříchu a „dnešní zkažené mládeži“.
V jedné hodině se diskuze stočila na téma vztahů a antikoncepce. A tehdy nám s naprostou jistotou v hlase řekla něco, z čeho mi dodnes běhá mráz po zádech. „Musíte vědět, děvčata,“ pronesla s vážnou tváří a pohledem upřeným na nás, dívky v první řadě, „že ta pilulka ‚po‘ není antikoncepce. To je potrat. Je to jed, který vám zničí tělo. Když si ji vezmete třikrát, už nikdy nebudete moci mít děti a skončíte samy a nešťastné.“
Její slova byla pronesena jako nezpochybnitelná pravda. Viděla jsem, jak se některé mé spolužačky vyděšeně dívají. Já, dcera lékařky, jsem věděla, že to není pravda. Zvedla jsem ruku. „Paní učitelko, omlouvám se, ale myslím, že to není pravda. To je jen městský mýtus.“
Učitelka se na mě podívala s pohrdáním. „Terezo, to jsou nesmysly z internetu. Já mám životní zkušenosti. Až budeš tak stará jako já a uvidíš tolik zničených životů, pak mi můžeš něco vyprávět. Teď se vrať k učebnici.“ Umlčela mě před celou třídou a já cítila, jak mi hoří tváře ponížením.
Ten den, jakmile jsem přišla domů, sedla jsem k počítači. Byla jsem naštvaná. Nejenže byla vedle, ale šířila nebezpečné a strach vyvolávající lži mezi dospívajícími dívkami. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Strávila jsem celé odpoledne přípravou referátu. Nebyla jsem na Wikipedii. Procházela jsem stránky Ministerstva zdravotnictví, Světové zdravotnické organizace a odborné lékařské články. Vše jsem pečlivě sepsala, vytiskla a přidala citace a zdroje. Bylo to pět stran čistých, ověřitelných faktů.
Druhý den ráno jsem přišla do školy dříve. V naší prázdné třídě jsem svůj referát připnula přímo doprostřed hlavní korkové nástěnky pod velký, ručně napsaný titulek: „FAKTA O NOUZOVÉ ANTIKONCEPCI“.
Na další hodině etiky bylo cítit napětí. Všichni si ten referát přečetli. Šeptali si a pokukovali po mně a po učitelce. Paní Dvořáková vešla do třídy, její pohled okamžitě padl na nástěnku. Její tvář ztvrdla. Snažila se ho ignorovat, vedla hodinu se sevřeným hlasem, ale neustále po něm pokukovala. Ten referát byl tichým svědkem její lži po celých čtyřicet pět minut.
Na konci hodiny, když už se ostatní balili, jsem přistoupila k jejímu stolu. S klidem, který ji musel šokovat, jsem řekla: „Paní učitelko, všimla jsem si, že jste si asi ještě nepřečetla ten referát, co jsem připravila na nástěnku. Pokud máte skutečný zájem být o tomto tématu informovaná, najdete tam všechny potřebné informace i se zdroji. Myslím, že je velká škoda šířit nepravdivé informace, zvláště mezi studenty, kteří vám bezmezně věří.“
Podívala se na mě, v šoku. Její tvář změnila deset odstínů barev, od bílé po rudou. Ale neřekla ani slovo. Věděla, že jsem ji porazila fakty. Věděla, že kdyby řekla cokoli, jen by potvrdila svou nekompetentnost. Bez jediného slova si sbalila věci a odešla ze třídy.
Od toho dne se mě už nikdy nepokusila zpochybnit v ničem, co se týkalo medicíny nebo vědy. A co bylo nejlepší, i ostatní studenti si začali věci více ověřovat. Moje malá, tichá vzpoura je naučila, že ani autorita učitele není zárukou pravdy. A to byla pro nás všechny ta nejdůležitější lekce.
