Článek
Lucku jsem měla v šestnácti. Její biologický otec se z mého života vytratil ještě před jejím narozením. Když byly Lucce dva roky, potkala jsem Adama. Zamilovala jsem se a on se zamiloval do nás obou. Přijal Lucku za vlastní a byl pro ni tím nejlepším tátou na světě. O pár let později se nám narodila Kačenka a já jsem si myslela, že mám dokonalou rodinu. Adam byl skvělý táta a holky ho zbožňovaly.
Před čtyřmi měsíci se ale náš svět zhroutil. Adam se mi přiznal, že měl poměr s ženou, kterou sotva znám. Jmenuje se Nikola a je to nějaká vzdálená kamarádka sestry mé švagrové. Svět se mi rozpadl na kusy. Adam tvrdil, že to ukončil, a já, kvůli holkám a kvůli těm letům, co jsme spolu prožili, souhlasila s párovou terapií.
Myslela jsem si, že to nejhorší máme za sebou. Že teď už budeme jen pomalu a bolestivě lepit střepy dohromady. Mýlila jsem se.
Včera jsem šla s holkami na procházku do Stromovky. A v dálce jsem ji uviděla. Nikolu. Ztuhla jsem. Nechtěla jsem žádnou scénu. Rozhodla jsem se, že ji budu ignorovat a prostě projdeme kolem.
Jenže moje pětiletá Kačenka měla jiný plán. Pustila se mé ruky, radostně vykřikla „Ahoj!“ a rozběhla se přímo k ní. A objala ji. Objala ji tak, jako by to byla její stará známá, teta, kterou má ráda.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Stála jsem tam jako socha, neschopná pohybu. Nikola vypadala stejně šokovaně. Musela jsem plačící Kačenku, která nechápala, co se děje, doslova odtáhnout pryč a ignorovat Nikolu, která na nás jen zírala.
V autě jsem se snažila z holek dostat, co to mělo znamenat. A pak to přišlo. Ten největší úder ze všech.
„Tatínek říkal, že ti to nemáme říkat,“ zašeptala Kačenka. „Říkal, že je to naše tajemství.“
Starší Lucka, která už chápe víc, mi pak se slzami v očích všechno dovyprávěla. Adam bral obě holky na „rodinné výlety“. S ní. S Nikolou. Byli spolu na pikniku, který Kačenka tak miluje. Byli v zoo. V malém zábavním parku za Prahou.
Hrál si s ní a s našimi dětmi na šťastnou rodinku.
A tohle bolí tisíckrát víc než samotná nevěra. To, že spal s jinou ženou, je jedna věc. Ale to, že vzal naše děti, naše posvátné rodinné rituály, a sdílel je s ní… To je zrada úplně jiné úrovně.
Zneužil jejich nevinnost. Naučil je, aby mi lhaly. Udělal z nich komplice ve své špinavé hře. Vytvořil jim falešné vzpomínky s cizí ženou a otrávil tím naši rodinu.
Teď sedím doma a nevím, co dál. Terapie se mi najednou zdá jako fraška. Jak můžu odpustit tohle? Jak můžu věřit muži, který byl schopen takhle zmanipulovat vlastní děti? Mám ho konfrontovat, nebo to mám brát jako součást té nevěry, kterou se snažím překonat? Vůbec nevím.
Procházíte si ve vztahu krizí a snažíte se odpustit, ale objevují se stále nové rány? Nevíte, kde je hranice, za kterou už nelze jít? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba slyšet, že odpuštění není povinnost.
