Článek
Poslední dva roky jsem si myslela, že jsem našla muže svého života. S Petrem nám bylo krásně. Plánovali jsme budoucnost, jen minulý týden jsme se bavili o svatbě a o dětech. Znal se s mými rodiči, měl klíče od mého bytu a můj pes ho miloval víc než mě. Věřila jsem mu každé slovo, každý slib, každé „miluji tě“. Byla jsem si jistá, že je to ten pravý. Až do včerejška. Včera se celý můj dokonalý svět zhroutil a já jsem zjistila, že celé dva roky mého života byly jedna velká, ošklivá lež.
Minulý týden měl Petr ošklivou nehodu na motorce. Když mi volali z nemocnice, myslela jsem, že mi pukne srdce strachy. Zlomil si klíční kost, rameno, ruku a zápěstí. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Celý týden jsem za ním chodila, nosila mu jídlo a snažila se mu být co největší oporou. Dnes jsem mu chtěla přinést balíček s jeho oblíbenými časopisy a háčkovanou dekou, kterou jsem mu sama vyrobila, aby mu nebylo zima.
S úsměvem a plná lásky jsem vešla do jeho nemocničního pokoje. Ale úsměv mi okamžitě zmrzl na rtech. U jeho postele, na židli, kde jsem ještě včera seděla já, seděla cizí žena. Držela ho za ruku a on spal. Byla hezká, asi v mém věku. Chvíli jsem tam jen stála jako opařená a snažila se pochopit, co se děje. Je to jeho sestra, o které mi nikdy neřekl? Nějaká sestřenice?
V tu chvíli se Petr probudil a uviděl mě. V jeho očích se objevil výraz naprosté paniky. Okamžitě se pokusil situaci zachránit. „Verunko! Ahoj! To je Jana, moje kamarádka z vysoké,“ vykoktal ze sebe. „Jen se přišla podívat, jak mi je. Dlouho jsme se neviděli.“ Ta cizí žena, Jana, se na mě jen zmateně podívala.
Cítila jsem, že je něco špatně. Atmosféra v místnosti byla tak hustá, že by se dala krájet. Položila jsem balíček na stolek a beze slova jsem se otočila a odešla. Srdce mi bušilo a v hlavě mi vířily tisíce otázek. Věděla jsem, že mi lže. Ale netušila jsem, jak moc.
Sešla jsem dolů do nemocničního bufetu, abych si dala vodu a trochu se uklidnila. O pár minut později tam přišla i ona. Jana. Sedla si ke stolu naproti mně. Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděly. A pak to přišlo. „Promiňte,“ řekla tiše. „Já nevím, kdo jste. Petr mi o vás nikdy neřekl.“
„Já jsem Veronika. Jeho přítelkyně,“ odpověděla jsem a v hlase se mi třásla nejistota. Jana se na mě podívala s očima plnýma lítosti. „Já jsem taky jeho přítelkyně,“ řekla. „Už sedm let.“ Ta věta. Ta jediná věta mi zničila život. Sedm let. Byli spolu sedm let. A já jsem s ním byla dva roky.
Najednou to do sebe všechno zapadlo. Ty víkendy, kdy prý musel za nemocnou babičkou. Ty večery, kdy mi říkal, že musí pracovat přesčas. Všechno to byly lži. Já jsem nebyla jeho přítelkyně. Já jsem byla ta druhá. Ta milenka. A ani jsem o tom nevěděla.
Dívala jsem se na tu ženu přede mnou, na tu, kterou podváděl se mnou. A necítila jsem k ní nenávist. Cítila jsem jen obrovskou lítost a solidaritu. „Moc se omlouvám,“ zašeptala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. „Přísahám, že jsem o vás nevěděla. Kdybych to věděla, nikdy bych do toho nešla.“
„Zasloužíte si něco lepšího,“ řekla jsem jí a myslela jsem to upřímně. Ona jen tiše přikývla. Obě jsme byly oběťmi jednoho ubohého lháře. Oběma nám zlomil srdce. Vyměnily jsme si ještě pár slov a pak jsem odešla. Nechala jsem ji tam, s ním, v jejich sedmiletém lživém vztahu.
Celou cestu domů jsem proplakala. Vztek, ponížení a bolest se ve mně mísily. Jak mi to mohl udělat? Jak mohl být tak krutý? Všechny ty sliby, všechna ta vyznání lásky, všechny ty plány na budoucnost. Všechno to byla jen hra. A já jsem byla jen loutka v jeho divadle.
Ale teď, když sedím doma, v tichu svého bytu, vím jednu věc jistě. Já budu v pořádku. Ta bolest přebolí. On mě nedefinuje. Ale jeho činy definují jeho. A já doufám, že tohle čteš Petře. Doufám, že víš, že až budeš jednou žít svůj smutný a osamělý život, nebude to proto, že by byl svět krutý. Bude to jen a jen kvůli tobě.
