Článek
Píšu to, protože se cítím v pasti a nevím, na koho se obrátit. Můj otec byl vždycky… zvláštní. Je to muž, pro kterého rodina znamená všechno, ale jeho verze rodiny je spíše klan, který musí držet pohromadě pod jeho pevnou kontrolou. Jakékoli mé snahy o osamostatnění se v minulosti vždy narazily na jeho tichý, ale neústupný odpor.
Před rokem a půl jsem začal trpět hroznými bolestmi břicha, nadýmáním a zvracením. Po čtyřech měsících, pěti různých lékařích a třech endoskopiích mi byla konečně diagnostikována Crohnova choroba. Úleva, že konečně vím, co mi je, byla obrovská. Moje máma a babička se okamžitě začaly zajímat, jak mi pomoci. Ale můj otec měl jiný názor. „To není žádná nemoc,“ prohlásil s naprostou jistotou. „Je to všechno proto, že jsi před třemi lety jedl moc citronů.“ Jeho absurdní teorie byla jen dalším způsobem, jak odmítnout něco, co nemohl kontrolovat.
Po nasazení léků a přísné dietě jsem se dostal do remise. Konečně jsem se cítil lépe a začal plánovat svou budoucnost. A právě to, jak se zdá, spustilo peklo.
Před pár týdny jsem se na rodinné večeři pochlubil, že mě přijali na magisterské studium v Americe. Byl to můj sen, moje šance na únik. Čekal jsem gratulace. Místo toho nastalo ledové ticho. Můj starší bratr, který je na otci finančně závislý, sklopil oči do talíře. Otec ztvrdl. A pak pronesl mrazivou větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Může se stát něco nečekaného a tvůj plán může selhat.“
Dva dny na to se mi nemoc vrátila v plné síle. Bylo to horší než kdy předtím. A pak jsme si toho s mámou všimli. Otec, který nikdy nevkročil do kuchyně, tam najednou trávil podezřele moc času. Jednou v noci jsme ho slyšeli. Nakoukli jsme za roh a viděli jsme ho, jak opatrně sype nějaký bílý prášek z neoznačeného sáčku do krabice s mlékem a třese s ní.
Rozhodl jsem se na pár dní zůstat u babičky. A jako zázrakem, všechny mé příznaky zmizely. Mezitím moje máma doma vyhodila všechno podezřelé a koupila nové, uzamykatelné dózy na potraviny. Když jsem se vrátil, zamkli jsme všechno, k čemu jsem měl přístup jen já a máma. A mně se udělalo lépe. Ale viděli jsme, jak se otec snaží vypáčit zámky na skříňkách. Když jsme se ho zeptali, co dělá, křičel, že je to jeho dům a nebudeme před ním zamykat jídlo.
Před pár dny jsem si ale zapomněl zamknout dózu se sušenkami. Druhý den jsem je snědl a znovu mi bylo příšerně špatně. A co je horší, káva mé matky v poslední době několikrát chutnala divně a i jí bylo po jejím vypití nevolno. Dochází mi, že jeho touha po kontrole je tak silná, že je mu jedno, jestli ublíží i jí.
Teď žijeme v absurdní noční můře. Všechno jídlo a pití jsme přestěhovali k babičce a na každé jídlo k ní dojíždíme. Jsme vězni ve vlastním domě, kde žijeme s mužem, který by měl být naším ochráncem, ale my se ho bojíme. Můj bratr, když přijde na návštěvu, si s sebou nosí vlastní lahev s vodou a odmítá si u nás dát i jen kávu. Dívá se do země. Ví to. A mlčí.
Podnikáme opatrné kroky, abychom získali důkazy, než uděláme cokoli dalšího. Ale já se cítím velmi nebezpečně a emočně vyčerpaně. Je možné, aby se otec snažil ublížit svému vlastnímu synovi, jen aby mu zabránil odjet studovat a žít vlastní život? Ta myšlenka je tak děsivá, že ji můj mozek sotva dokáže zpracovat. A já vím, že moje studium v Americe už není jen sen o lepší budoucnosti. Je to boj o holý život.
