Článek
Tentokrát ale přišel do obýváku, kde jsem pletla, a nejistě se zeptal: „Babi, máme ve škole za úkol udělat rozhovor s někým z prarodičů. O tom, jaký to bylo dřív, když jsi byla mladá. Měla bys na mě chvilku?“
Byla jsem nadšená. Konečně! Konečně ho zajímá naše rodinná historie, můj život. Vnímala jsem to jako obrovskou příležitost, jako most mezi generacemi. Jako šanci předat mu něco ze sebe, ze svých vzpomínek, z doby, která je pro něj stejně vzdálená jako středověk. Okamžitě jsem odložila pletení, uvařila nám čaj a s téměř posvátnou úctou jsem ze skříně vytáhla starou, ošoupanou krabici plnou černobílých fotografií. Byla jsem připravená otevřít mu dveře do své minulosti.
Seděli jsme u stolu, Tomáš si připravil blok a tužku. „Tak na co se chceš zeptat?“ pobídla jsem ho s úsměvem. „No, třeba… co jsi dělala, když ti bylo jako mně? Jaká byla tvoje první práce?“ zeptal se a já jsem viděla, že to bere jako školní povinnost, ale nevadilo mi to. Začala jsem vyprávět.
Mluvila jsem o svém dospívání v malé vesnici, o tom, jak jsme neměli televizi a největší zábavou byly taneční zábavy v místní sokolovně. Vyprávěla jsem mu, jak jsem po škole nastoupila do textilní továrny, o tom, jaký to byl pocit stát osm hodin denně u hlučného stroje, o té únavě, ale i o té sounáležitosti s ostatními ženami, o těch našich malých radostech a drbech. Snažila jsem se mu popsat svět bez mobilů a internetu, svět, kde se na sebe lidé museli spolehnout.
Po chvíli jsem si všimla, že jeho pohled těká. Přestal si dělat poznámky. Prsty mu nervózně poklepávaly o desku stolu. Zřejmě ho nezajímaly detaily o práci v továrně. Tak jsem změnila téma. Vytáhla jsem fotku mé první lásky, kluka z vedlejší vesnice s legrační patkou. Začala jsem vyprávět o našem setkání na třešních, o tom, jak jsme si psali dopisy, protože telefon měl doma jen pan starosta, o tom, jak jsem na něj čekala, až se vrátí z vojny.
A tehdy jsem to uviděla poprvé. Ten nepatrný, téměř neviditelný pohyb jeho palce pod stolem. Pohyb, který jsem znala tak dobře. Pohyb, který dělá každý, kdo tajně scrolluje na mobilním telefonu. Podívala jsem se na něj pozorněji. Hlavu měl sice zvednutou a tvářil se, že poslouchá, ale jeho oči byly prázdné. Byl duchem jinde. Ve svém digitálním světě, který byl očividně zajímavější než moje černobílé vzpomínky.
Trochu mě to zabolelo, ale nevzdala jsem to. Možná ho jen nezajímají osobní věci. Zkusila jsem tedy historii. Začala jsem vyprávět o roce 1968, o srpnové invazi. Popisovala jsem ten strach, ten zmatek, tu beznaděj, když jsme ráno slyšeli hukot letadel a viděli v ulicích tanky. Byly to pro mě jedny z nejsilnějších a nejformativnějších vzpomínek v životě. Mluvila jsem s vášní, snažila jsem se mu předat tu atmosféru, ten pocit zrady.
Byla jsem uprostřed věty, když jsem se na něj podívala. A v tu chvíli se můj svět zastavil. On už se ani nesnažil předstírat. Měl telefon v klíně, hlavu skloněnou a na jeho tváři se odráželo modravé světlo displeje. Intenzivně něco sledoval, na rtech mu pohrával lehký úsměv. Možná nějaké vtipné video, možná zprávy od kamarádů. Bylo to jedno. Nebyl tam se mnou. Nebyl v srpnu 1968, byl v roce 2025, ve své vlastní, pro mě nedostupné, realitě.
Přestala jsem mluvit. Uprostřed slova. Ticho, které v místnosti nastalo, bylo těžké a trapné. Trvalo několik vteřin, než si toho vůbec všiml. Zvedl hlavu od telefonu, trochu zmateně, jako by se probudil ze snu. „Co je, babi?“ zeptal se.
A já jsem v tu chvíli pochopila. On nechtěl slyšet můj příběh. Chtěl jen splnit úkol. Potřeboval pár dat, pár vět, které si zapíše do sešitu a získá za ně známku. Nepotřeboval znát mé pocity, mé strachy, mé lásky. Nepotřeboval slyšet o šedivé realitě socialismu, o únavě z práce, o složitosti vztahů. Chtěl jen pár snadno stravitelných, zajímavých historek. Hledal obsah, ne spojení.
Nezlobila jsem se na něj. Jen mi bylo neskutečně, hluboce smutno. Smutno z té obrovské propasti mezi našimi generacemi. Propasti, kterou žádné vyprávění nemůže překlenout. Můj život, pro mě tak skutečný a plný barev, byl pro něj jen nudná, černobílá historie z učebnice.
S úsměvem, o kterém doufám, že nepoznal, jak je smutný, jsem změnila tón. „Víš co, Tomáši? Já ti povím něco vtipného,“ řekla jsem. A vyprávěla jsem mu krátkou, jednoduchou historku o tom, jak jsem jako malá holka spadla do potoka, když jsem se snažila chytit pstruha. Zasmál se, zapsal si pár slov do bloku. Pak jsem přidala ještě jednu o tom, jak jsme na škole v přírodě v noci tajně utekli a kradli jablka ze sousední zahrady.
Byl spokojený. Měl své historky. Poděkoval mi, dal mi pusu a odešel do svého pokoje. Svůj úkol splnil. Já jsem zůstala sedět v obýváku, obklopená starými fotografiemi a vzpomínkami, které najednou neměl kdo poslouchat. A poprvé v životě jsem si s bolestnou jasností uvědomila, že stárnutí není jen o vráskách a bolavých kloubech. Je to hlavně o tom, přijmout fakt, že váš příběh, váš celý prožitý život, se pro mladou generaci stává jen poznámkou pod čarou. A že to největší umění není vyprávět, ale pochopit, kolik toho ten druhý vlastně vůbec nechce slyšet.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
