Článek
S přítelkyní Lucií jsme spolu tři roky. Asi před rokem přestala pracovat. Vydělávám v IT dost na to, abych nás oba pohodlně uživil, a navíc se mi loni povedla jedna šťastná sázka, která nám vytvořila slušný finanční polštář. Souhlasili jsme, že si dá pauzu, najde si, co by ji bavilo, a prostě si odpočine.
Já pracuji 50-60 hodin týdně a platím doslova všechno – nájem, jídlo, její nákupy, dovolené, všechno. Předpokládal jsem, že když je celý den doma, postará se o běžné věci v domácnosti. Nádobí, praní, úklid, vaření, nákupy. Přišlo mi to jako logické a spravedlivé rozdělení. Já přináším peníze, ona vytváří domov.
Ale skutečnost je jiná. V nejlepším případě je to tak padesát na padesát. Často se vracím domů po deseti nebo dvanácti hodinách v práci, vyčerpaný, a první, co vidím, je dřez plný špinavého nádobí. Musím uvařit večeři, vyprat si věci na další den. Když se o tom pokusím mluvit, narazím na zeď. Lucie mi řekne, že se ji snažím kontrolovat a že ona „není moje služka“.
Vůbec nechápu, kde se to bere. Nežádám o služku. Jen o rovnocenné partnerství, kde oba nějak přispíváme. Kdyby ona vydělávala a já byl doma, bez mrknutí oka bych se postaral o veškerou domácí práci. Přijde mi to naprosto přirozené. Aby toho nebylo málo, náš intimní život v poslední době prakticky neexistuje, což celé situaci taky zrovna nepomáhá.
Její dny, jak se zdá, tráví ve fitku, sledováním seriálů nebo nakupováním s mou kreditní kartou. Ne tím, že by si hledala práci nebo se věnovala nějakému projektu.
Včera to vyvrcholilo. Přišel jsem domů v osm večer, naprosto vyřízený po náročném dni. Těšil jsem se na klidný večer. Místo toho mě přivítal prázdný hrnec na sporáku a dřez plný nádobí od její snídaně i oběda. Našel jsem ji na gauči, zabranou do nějakého seriálu.
„Ahoj lásko,“ řekl jsem unaveně. „Dneska se nevařilo?“ „Ahoj, ne, neměla jsem čas,“ odpověděla, aniž by odtrhla oči od obrazovky. „Aha. A co je v plánu na večeři?“ zkusil jsem to dál. „Nevím, objednej si něco. Nebo můžeš něco uvařit, jestli chceš,“ prohodila lhostejně.
V tu chvíli mi došla trpělivost. „Lucie, můžeme si promluvit? Mám pocit, že se o tu domácnost starám pořád já, i když jsem v práci 12 hodin denně.“
A tehdy vybuchla. „Už je to tady zase! Nejsem tvoje služka! To, že platíš účty, ti nedává právo mě kontrolovat a říkat mi, co mám dělat!“
Nechci služku. Chci partnerku. Někoho, kdo tvoří domov se mnou, ne někoho, kdo v něm jen bydlí na můj účet. Přeháním, když chci, aby se nepracující partnerka více podílela na chodu domácnosti? Nebo jsem opravdu jen panovačný tyran, jak tvrdí?
