Článek
Jednou mi ale šéfův syn, fajn kluk David, pomohl vymyslet geniální fintu, jak tyhle nerváky zkrotit.
No řekněte sami, co je to za móresy, když na vás řve chlap jak tur kvůli tomu, že jeho latté není dost horké? Přitom jsem mu ho dala rovnou z kávovaru! Člověk by si řekl, že dospělý chlap má na starosti důležitější věci než teplotu kafe od holky, co si přivydělává na brigádě. Jenže někteří lidi prostě potřebují si na někom vylít zlost, a my jsme pro ně ideální terč.
Jednou, když už mi zase jeden takovýhle „kávičkář“ pěkně zavařoval, se přiřítil David. „Pane, je tu nějaký problém?“ zeptal se klidně, ale ten chlap se na něj jen obořil ještě víc. A pak David udělal něco nečekaného. „Slečno Petro, tohle je naprosto nepřijatelné,“ řekl s přísným výrazem. „Okamžitě si sundejte zástěru a běžte!“
Mně v tu chvíli docvaklo, co hraje. Začala jsem hrát divadlo. „Prosím vás, pane šéf,“ kvílela jsem s uslzenýma očima, „já tu práci moc potřebuju, platím z toho hypotéku, nemůžete mě vyhodit!“ David se tvářil neoblomně a trval na svém. A víte co se stalo? Ten nervák, co ještě před chvílí řval jak pavián, najednou znejistěl. „No tak, to přece nebyla taková hrůza,“ koktal, „nemusíte ji kvůli tomu hned vyhazovat. Já to tak nemyslel.“
David se na něj podíval s kamennou tváří a řekl něco o tom, že si zakládají na prvotřídním zákaznickém servisu. Samozřejmě, že jsem nevyletěla. Byl to jenom divadelní kousek, taková naše malá pomsta na lidi, co si myslí, že si na nás můžou vybíjet frustraci. A světe div se, ono to docela funguje! Už párkrát se stalo, že když někdo začal být nepříjemný na mě nebo na naši druhou brigádnici Janu, David přiběhl a „vyhodil“ nás. A skoro vždycky se ten dotyčný pak omlouval a říkal, že to tak nemyslel.
Je to vlastně docela uspokojující, vidět, jak si ti lidi uvědomí, že jejich chování má nějaké následky. Jenže když jsem o tom vyprávěla kamarádkám ze školy, pár z nich si myslelo, že je to hnusný podraz. Že je kruté nechat někoho odejít s pocitem, že kvůli němu přišel o práci člověk, který ty peníze nutně potřebuje.
Tak nevím, jsem fakt taková mrcha, když si z těchhle nerváků takhle vystřelím? Někdy si říkám, že si nic jiného nezaslouží, když už se neumí chovat k lidem, co jim jen chtějí udělat hezký den s dobrou kávou. Ale možná na tom něco je… Možná by se tyhle „lekce“ daly řešit i jinak. Co myslíte vy?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
