Článek
V srpnu se mi zhroutil svět. Bylo to úplně normální úterý. Seděl jsem na týmové poradě přes Zoom, když se v okně hovoru náhle objevila tvář z personálního oddělení. Můj manažer viditelně znejistěl. Než jsem se stačil zeptat, co se děje, personalistka spustila chladným, korporátním tónem. „Restrukturalizace… nadbytečnost… vaše pozice se s okamžitou platností ruší.“ Uprostřed věty mi zhasla obrazovka. Přístup odepřen. Tříminutový hovor. Konec. Žádné varování, žádné odstupné. Jen ticho a prázdnota.
Zachvátila mě panika. Ne kvůli penězům, měli jsme našetřeno. Ale kvůli tomu studu. Jak to mám říct své ženě? Jak to mám říct rodičům, kteří na mě byli tak pyšní? Nedokázal jsem to.
Když se žena večer vrátila domů, otevřel jsem pusu, abych jí řekl pravdu, ale místo toho ze mě vypadlo: „Byl to náročný den, lásko.“ Byla to první lež. A ta nejtěžší. Od ní se odvíjelo všechno ostatní.
Rozhodl jsem se předstírat, že stále pracuji. Každé ráno jsem vstal ve stejnou dobu. Oblékl jsem si košili a kalhoty, jako bych jel do kanceláře. Políbil jsem ženu na rozloučenou a zavřel se ve své domácí pracovně. A tam začalo moje divadlo. Měl jsem otevřené dva notebooky. Na jednom jsem zběsile hledal práci a rozesílal životopisy. Na druhém jsem měl otevřený nějaký starý kód nebo tabulku, aby to vypadalo, že pracuji, kdyby náhodou vešla dovnitř.
Někdy jsem zašel tak daleko, že jsem odešel do jiné místnosti a vedl falešné, tlumené pracovní hovory. „Ano, Martine, rozumím. Ten deadline je šibeniční, ale zvládneme to,“ šeptal jsem do telefonu. Moje žena to slyšela a litovala mě, jak tvrdě pracuji. A já jsem se užíral vinou.
Abych udržel iluzi i navenek, začal jsem psát propracované příspěvky na LinkedIn. Používal jsem všechny ty správné korporátní fráze. Psal jsem o „optimalizaci pracovních postupů“ a „využívání synergie v týmu“ na neexistujícím projektu, který jsem si pojmenoval „Chiméra“. Vytvářel jsem fiktivní verzi sebe sama, která byla úspěšnější, než jsem kdy doopravdy byl.
Pak se stalo něco neuvěřitelného. V mé schránce na LinkedInu přistála zpráva. Byla to rekrutérka z velké konkurenční firmy. „Dobrý den, Petře. Viděla jsem váš příspěvek o projektu Chiméra a zaujalo mě to. Jste otevřený novým příležitostem?“
Cítil jsem směs hrůzy a vzrušení. Moje lež zafungovala. Byla tak dokonalá, že přitáhla pozornost. Odpověděl jsem, že ano.
Následující týdny byly sérií pohovorů, které byly mistrovským hereckým výkonem. S vážnou tváří jsem mluvil o problémech, které jsem na projektu Chiméra „vyřešil“ – problémech, které jsem si vymyslel pět minut před hovorem. Potil jsem se, ale moje zoufalství mi dodávalo podivnou, přesvědčivou sebedůvěru.
A pak přišla nabídka. Vyšší plat, lepší pozice, plně práce z domova, skutečná rovnováha mezi prací a životem. Podařilo se mi to.
Musel jsem ale dohrát poslední dějství svého divadla. Přišel jsem za ženou s rozzářenou tváří. „Mám skvělou zprávu! Dostal jsem nabídku od konkurence. Mnohem lepší místo, lepší peníze. Dávám výpověď!“ Byla nadšená. Byla na mě tak pyšná, že jsem „udělal ten velký krok“.
Už je to pět měsíců, co jsem v nové práci. Nikomu jsem nikdy neřekl pravdu. Pocit viny vybledl a nahradila ho cynická úleva. Celý ten systém je stejně postavený na přetvářce a dojmech. Já jsem jen hrál jejich hru lépe než oni. A vyhrál jsem. Ale občas, když se podívám do zrcadla, přemýšlím, kým jsem se to vlastně musel stát, aby se to podařilo.
