Článek
Dobře, připoutejte se, protože přísahám, že tohle zní jako příběh z červené knihovny, ale skutečně se to stalo.
Asi před sedmi lety, kdy mi bylo dvacet pět, jsem byla šíleně zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda, Adama. Měli jsme jedno z těch bolestně blízkých přátelství, kde si všichni mysleli, že už spolu dávno jsme. Já jsem si to tajně přála, ale bála jsem se riskovat naše přátelství. Žila jsem roky v tichém utrpení, poslouchala o jeho známostech a usmívala se, i když mi to trhalo srdce.
Jedné noci, plná emocí a možná i odvahy po sklence vína, jsem se rozhodla. Napsala jsem dlouhou, srdceryvnou zprávu na Messengeru. Vylila jsem si do ní celé své srdce. Psala jsem: „Adame, já vím, že tímhle riskuju všechno, ale už nemůžu dál předstírat, že jsme jen kamarádi. Ten pocit, když se na mě usměješ, už dál nemůžu ignorovat. Bojím se, že tě ztratím, ale ještě víc se bojím, že ti to nikdy neřeknu.“
Plán byl jasný: nechat to uležet, druhý den si to po sobě přečíst a možná to odeslat. Místo toho ale moje ospalá ruka sklouzla a já jsem v polospánku zmáčkla „Odeslat“.
V tu chvíli jsem se probrala. Naprostá panika. Chtěla jsem zprávu okamžitě zrušit, ale bylo příliš pozdě. U zprávy se objevilo „Přečteno“. Chtěla jsem se propadnout do země. A komu jsem to vlastně poslala? S hrůzou jsem se podívala na jméno příjemce. Nebyl to „Adam - miláček“. Byl to „Daniel - spolužák“. Kluk, kterého jsem sotva znala mimo skupinové projekty na vysoké škole.
Srdce mi přestalo bít. Hodila jsem telefon na druhý konec postele, jako by byl radioaktivní. Už jsem si v hlavě plánovala, jak přestoupím na jinou školu nebo uteču ze země. Jak mu mám zítra na semináři pohlédnout do očí?
Po hodině mučení jsem sebrala odvahu a podívala se na telefon. A tam byla odpověď. Tedy, dvě odpovědi. První zpráva byla jen jedno slovo: „Páni.“ A pak, po nekonečné pauze, druhá: „Nemyslím si, že tohle bylo pro mě… ale kdyby bylo, cítím to stejně.“
Byla jsem zahanbená a zmatená. To si ze mě dělá legraci? Rychle jsem mu napsala omluvnou zprávu, kde jsem vysvětlovala ten strašlivý omyl. Jeho odpověď mě ale odzbrojila. „Chápu. To se stane,“ napsal. „Ale stejně si za tím, co jsem napsal, stojím. Ta zpráva byla krásná, i když nebyla pro mě. A abych byl upřímný, všiml jsem si tě už dávno. Možná je to znamení?“
O pár dní později jsme šli na kávu, jen abychom „vyčistili vzduch“. Šla jsem tam s žaludkem na vodě, očekávala jsem nejstrapnější dvacetiminutovku svého života. Ale trapnost trvala asi třicet vteřin. Pak jsme si začali povídat. A bylo to tak snadné, tak přirozené. Smáli jsme se, povídali si o všem možném. Poprvé se se mnou někdo bavil ne jako s „Adamovou nejlepší kamarádkou“, ale jako se mnou. Ta „káva“ trvala pět hodin, dokud nás z kavárny nevyhodili, protože zavírali.
Svému nejlepšímu kamarádovi Adamovi jsem se nikdy nepřiznala. Naše cesty se přirozeně rozešly a já jsem si uvědomila, že možná ta představa o něm byla větší než skutečnost.
Mezitím se Daniel stal mým bezpečným přístavem, mým partnerem, mým člověkem. Už celých sedm let.
Život je tak zvláštní. Ale někdy ta špatná zpráva najde toho správného člověka. A já jsem za ten svůj ospalý, trapný omyl neskonale vděčná.
