Článek
Dnes mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo domova pro seniory, kde poslední rok bydlí moje matka. Srdce se mi sevřelo úzkostí, jako vždycky, když odtamtud volají. Čekala jsem zprávu o dalším pádu, o zhoršení jejího zdraví, o čemkoli. Ale to, co jsem slyšela, bylo něco úplně jiného.
„Paní Dvořáková,“ začala opatrně sociální pracovnice na druhém konci linky, „volám ohledně vaší matky. Máme tu… jisté problémy s jejím chováním.“
Pokračovala a popisovala, jak moje matka slovně napadá ostatní obyvatele. Jak se posmívá jedné paní s chodítkem, jak jiné paní s demencí říká, že na ni její rodina zapomněla, jak šíří zlomyslné drby a odmítá pustit ostatní k televizi ve společenské místnosti. Zkrátka, že se chová jako klasická šikanátorka na střední škole.
Poslouchala jsem ta slova a čekala, až se dostaví ten známý pocit studu a viny. Ten pocit, který jsem měla celý život, kdykoli moje matka udělala nějakou scénu nebo řekla něco krutého. Už jsem se nadechovala k omluvě: „Moc se omlouvám, promluvím si s ní…“
Ale ten pocit nepřišel. Místo něj mě zaplavila úplně jiná, nečekaná emoce. Byla to… úleva. Obrovská, drtivá úleva, která mi vehnala slzy do očí.
V tu chvíli se mi v hlavě promítl celý můj život. Vzpomněla jsem si, jak jsem byla v pubertě a matka mi před kamarádkami řekla, že v těch nových šatech vypadám jako v pytli. Vzpomněla jsem si, jak vyzradila mé tajemství sousedce a překroutila ho tak, abych vypadala jako ta špatná. Vzpomněla jsem si na všechny ty nesčetné chvíle, kdy mi řekla, že jsem „přecitlivělá“ nebo že „dělám z komára velblouda“, kdykoli jsem se ohradila proti její jízlivosti.
Celý život jsem si myslela, že je to moje vina. Že dělám něco špatně, že ji nějak provokuji, že nejsem dost dobrá dcera. Celé roky jsem se snažila být dokonalejší, tišší, poslušnější, jen aby byl klid. A teď, po telefonu s cizí ženou z domova pro seniory, mi konečně došlo to, co jsem měla vědět už dávno.
Takže to nebyla moje vina. Nikdy to nebyla moje vina. Ona je prostě taková. Je zlá. Nejen ke mně. Ke všem.
Samozřejmě, je mi líto těch ostatních obyvatel domova. Nezaslouží si prožívat zbytek svého života s takovou osobou. Ale zároveň cítím ten hořkosladký pocit zadostiučinění. Konečně to někdo vidí. Konečně někdo potvrdil to, co jsem si nikdy nedovolila přiznat nahlas. Že nejsem blázen. Že jsem nebyla přecitlivělá. Že moje matka je prostě jen zlý člověk.
Po skončení hovoru jsem dlouho seděla v tichosti. Třicet let pochybností a pocitů viny se pomalu rozpouštělo. Věděla jsem, že budu muset jet do domova a situaci řešit. Ale poprvé v životě jsem tam nejela jako provinilá dcera. Jela jsem tam jako dospělá žena, která konečně pochopila, že za chování své matky nenese žádnou zodpovědnost. A to je ten nejosvobozující pocit na světě.
