Článek
Holky, osmnáctiletá dvojčata Klára a Tereza, neměly absolutně žádný respekt k Aniččiným věcem. Ze začátku to byly jen drobnosti – líčení, nabíječka na mobil, nějaké oblečení. Anička si stěžovala, několikrát jsem holky slušně poprosil, ať to nedělají. Moje žena a její bratr Tomáš v tom ale neviděli problém. „Vždyť jsou to holky, to je normální,“ mávla rukou moje drahá. S tím jsem se ale nemohl smířit.
Poslední kapkou bylo, když si Anička za těžce našetřené peníze koupila drahou paletku očních stínů. Měla z ní obrovskou radost. Netrvalo dlouho a Tereza si ji bez dovolení vzala a zničila ji tím, že smíchala všechny barvy dohromady. Anička brečela a já zuřil. Žena mi sice slíbila, že s Terezou promluví, ale já už jsem nechtěl čekat. Potají jsem Aničce koupil zámek na dveře. Už mi totiž říkala, že si cennější věci schovává mimo dům, aby o ně nepřišla.
Když Tomáš a jeho dcery zámek uviděli, byli naštvaní. Holky byly vyloženě hysterické. Tomáš se mě hned ptal, co to má znamenat. Narovinu jsem mu řekl, že chci, aby respektovaly Aniččino soukromí. „Moje holky nejsou žádné zlodějky! Je normální, že si holky v jejich věku půjčují věci,“ rozčiloval se. Dodal, že si Anička může za pár stovek koupit jinou paletku v Kauflandu a že by vůbec neměla používat tak drahé „dospělácké“ líčení. Navrhoval, aby si moje žena s Aničkou promluvila o jejím „nedostatku“, že se prý snaží vypadat starší, než je. Obvinil mě, že Aničku zbytečně hýčkám a tohle je jen další projev mé přehnané ochranitelnosti.
Řekl jsem mu, že je to moje věc a věc mojí ženy. Ta mě ale před holkami a bratrem ztrapnila, že prý jim tím zámkem bráním v „budování vztahu“ s Aničkou a že bych je měl brát jako vlastní dcery. Nařídila mi, ať ten zámek okamžitě sundám. Odpověděl jsem jí, že ten zámek zůstane na dveřích, dokud se její bratr s dcerami neodstěhují.
Naštvala se, že naznačuju, že bychom je měli vyhodit, a prohlásila, že mě její rodina bude nenávidět. Připomněl jsem jí, že jsem to byl já, kdo Tomášovi a jeho dcerám nabídl střechu nad hlavou, což její vlastní rodina odmítla udělat. Takže by možná měla začít s výčitkami u nich, že se o svého syna a neteře nepostarali. Kdyby jim pomohli, nemuseli bychom teď doma řešit takovéhle problémy.
Od té doby se mnou a s Aničkou nikdo nemluví. Moje žena je na mě strašně naštvaná. Ale já si za tím zámkem stojím. Anička má právo na své soukromí a já udělám všechno pro to, abych ho ochránil. I kdybych měl být pro zbytek rodiny ten nejhorší.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
