Článek
Abych to zkrátil, jsem napůl Vietnamec. Máma je z Hanoje, táta Čech jako poleno. Celá jeho rodina žije tady, takže o Vánocích se scházíme u nich. Roky jsem se díval, jak se část z nich k mámě chová povýšeně. Nikdy ji nikam nepozvou, bráchu a mě vždycky brali tak nějak přes prsty. Aby bylo jasno, je mi úplně fuk, jak se chovají ke mně. Vždycky jsme prostě jen zatnuli zuby a ty svátky nějak přežili, je to jen párkrát do roka. Ten samý kolotoč pořád dokola. Máma jim dokonce každý rok nakoupí dárky, sama nikdy nic nedostane a ani si nepostěžuje. Jediný, kdo nás u téhle části rodiny drží, je babička Věra, které je osmdesát.
Letos na Štědrý den jsem ale viděl třikrát po sobě, jak teta Milena zvyšuje na mámu hlas. Mluvila s ní, jako by neuměla do pěti počítat, a odpálkovala ji i u takové blbosti, jako když se máma zeptala, kam si má sednout. Viděl jsem, jak se mamka tiše stáhla do sebe, a já už jsem se na to prostě nemohl dál dívat. Zrovna tahle teta to dělá nejčastěji a ve mně to prostě bouchlo.
Zařval jsem tak nahlas, že všichni ztuhli. Řekl jsem jim, že toho bylo dost. Ať se k mámě začnou chovat s respektem a jako k sobě rovné. Ať s ní přestanou mluvit jako s blbečkem, co neumí česky, když je tu skoro čtyřicet let. Díval jsem se na to rok co rok a řekl jsem, že už to prostě nedovolím.
Teta se urazila, dupla si a odkráčela pryč. Jak odcházela, došel jsem za ní a vrazil jí do ruky dárek, který pro ni máma jako každý rok měla. „Třicet let se dívám, jak ti máma každý rok dává dárek. Třicet let se dívám, jak s tebou mluví s úctou. Nikdy jsem neviděl, že bys jí to oplatila,“ řekl jsem jí do očí. Neřekla ani slovo, ale než odešla, mámě se omluvila.
Než jsem odešel i já, všem jsem se omluvil a vysvětlil, proč jsem tak vyletěl. Byli v šoku, jaký jsem udělal cirkus, ale měl jsem pocit, že chápou. Už předtím, někdy kolem Dušiček, jsem si s pár lidmi z rodiny zkoušel promluvit, že mě mrzí, jak mámu vynechávají ze všeho, třeba i z esemesek, když se děje něco důležitého. A fakt se od té doby snažili.
Jasně, bylo to trapné a lidi se začali rozcházet dřív. Teď babička mluví o tom, že kvůli těm věčným dramatům už žádné Vánoce pořádat nebude. Je mi to líto, ale na druhou stranu jsem nikdy nebyl pyšnější, že jsem se mámy zastal.
Když jsme jeli domů, mamka poprvé v životě utrousila pár slov na tetinu adresu, což ona nikdy nedělá, vždycky se snaží být nad věcí, takový ten její buddhistický klid. Pořád si jede to svoje, že je lepší být pacifista, což je asi takový přístup starší generace přistěhovalců. Po pravdě, naučilo mě to v životě vybírat si bitvy, za což jsem vlastně rád. Když jsme vystoupili z auta, mamka mě strašně dlouze objala. Nic neřekla, jen se zeptala, jestli si dám Phở, moje nejoblíbenější.
A kde byl táta? V druhém pokoji. Jasně, mohl za ty roky udělat víc. Ale on se hádal s každým celý můj život, včetně téhle tety. Kdybychom si nevybírali bitvy, bojovali bychom každý rok s někým jiným. Přestali bychom tam jezdit už dávno, ale máma chce kvůli babičce. Táta je jediný, kdo neřeší malicherné kraviny. Ale bránit mámu je zodpovědnost všech, nejen táty. Jakmile jsem zvýšil hlas, vletěl do pokoje a stál tam jako hradba. Moc toho říct nemohl, protože to neslyšel. Já jsem to ze sebe vysypal a teta byla okamžitě pryč, protože se styděla. Zbytek rodiny jede v módu „hlavně ať je babička šťastná“, což je blbost. Táta byl kolikrát na hraně, že něco řekne, ale máma ho vždycky zarazila.
S odstupem času vidím, že to asi nešlo jinak. Měl jsem si ji vzít stranou dřív, i když jsem o třicet let mladší synovec. Malá část mě toho lituje, ale jestli nebude ochotná si o tom promluvit, tak ať si trhne. Teď si aspoň každý dvakrát rozmyslí, než bude na mámu drzej.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
