Článek
Jako každý z nás, kdo nejezdí po městě pouze nějakým dopravním prostředkem, ocitám se pravidelně na přechodech pro chodce. Mé pozornosti neunikla docela zajímavá věc, která mi nejde moc do hlavy. Proč jsou na světelných křižovatkách časové intervaly pro přechod silnice po vyznačené „zebře“ tak krátké? Netuším, zdali jsou na to nějaké směrnice, nebo se to dělá jenom tak, od oka. Každopádně to vypadá, že ten, kdo to nastavuje, po přechodu sám nikdy nešel.
Sedm ani devět sekund nestačí
A přesně takový je obvyklý čas ve vteřinovém nastavení setrvání zeleného panáčka na semaforu. Svižnou chůzí jste po uplynutí osmi vteřin přibližně ve dvou třetinách přechodu (v pohodě to stíhají jenom běžci, cyklisté a koloběžkáři) a schází ještě několik kroků, než se nohy dotknou bezpečného ostrůvku chodníku. Mezitím panáček již celý zrudnul zlostí a křičí „stůj!“. Zdravý člověk, kterému to ještě šlape, to tedy zvládne, ale většinou takovým způsobem, že už mu svítí červená. Což znamená, že automobily se už daly do pohybu a nezadržitelně se blíží. Nechápu, jak to má zvládnout včas člověk starší, maminka s kočárkem, školka se skupinkou malých dětí nebo třeba občan jdoucí o berlích? Otázkou je, zdali to tedy není zbytečně nebezpečné pro všechny, kteří to z různých objektivních důvodů nemohou v šibeničním čase stihnout?
Vyzkoušet a změřit čas
Dovolím si touto cestou tedy doporučit odpovědným osobám přejít si cvičně několik přechodů pro chodce a změřit si průměrný čas. K tomuto průměrnému času přičíst několik vteřin „k dobru“, aby to bezpečně stihnul každý z nás bez rozdílu a toto nastavení dodržovat. Bezpečnost občanů bez rozdílu by přeci měla být stále o něco důležitější než několik ušetřených vteřin ve prospěch nedočkavých motoristů (omluva panu europoslanci Turkovi, že toto slovo píšu s malým m).
